Jakub se mnou tančil tak opatrně, jako bych byla něčím vzácným.
Ne proto, že bych byla slabá.
Ne proto, že bych se mohla každou chvíli zlomit.
Ale protože pro něj moje přítomnost měla cenu.
Táta se během hostiny smál víc než za celé předchozí týdny.
Maminka mi každou chvíli pohladila tvář, jako by se potřebovala ujistit, že skutečně sedím vedle ní.
Byla to svatba mých snů.
Ne proto, že odpovídala každému obrázku, který jsem si od dětství nosila v hlavě.
Byla nádherná proto, že jsme se na jednom místě sešli všichni, které jsem milovala.
Smáli jsme se.
Tančili jsme.
Objímali se.
A alespoň na několik hodin jsme přestali počítat, kolik času mi ještě zbývá.
Tyto řádky píšu z hospice.
A víte, kdo je dnes mužem, který se o mě stará?
Jakub.
Po svatbě neodešel.
Nezmizel ve chvíli, kdy hosté odjeli a hudebníci sbalili nástroje.
Neřekl, že splnil svou část dohody a jeho práce skončila.
Zůstal.
Doprovázel mě na další léčbu.
Seděl se mnou dlouhé hodiny v čekárnách.
Poslouchal rozhovory s lékaři, při nichž jsme dostávali stále horší zprávy.
Byl se mnou ve chvílích smíchu i během nocí, kdy jsem měla pocit, že už další bolest nezvládnu.
Viděl všechno.
Můj strach.
Vyčerpané tělo.
Bolest.
Slabost.
I ty stránky nemoci, o nichž se ve smutných příbězích obvykle nepíše, protože nejsou něžné ani důstojné.
Byla jsem přesvědčená, že právě ty nakonec odeženou každého člověka.
Jakuba však neodehnaly.
Během dlouhých dnů jsme se nejprve stali opravdovými přáteli.
Později se mezi námi začalo rodit něco, co už se přátelstvím nazvat nedalo.
Nebyla to láska, jakou jsem si kdysi představovala.
Nepřišla s velkými sliby ani s plány na vzdálenou budoucnost.
Přišla tiše.
V šálku vody podaném ve správnou chvíli.
V dece, kterou mi přikryl nohy.
V jeho ruce na mé dlani, když se mi bolestí třáslo celé tělo.
V tom, že zůstal sedět u mé postele, přestože jsem vyčerpáním celé hodiny nepromluvila.
Před několika týdny mi lékaři oznámili, že pravděpodobně prožívám poslední týdny svého života.
Dnes už jsem velmi nemocná.
Žádný zázrak se nestane.
Léčba nezabere na poslední chvíli.
Můj příběh nebude mít pohádkový konec, v němž se náhle uzdravím a s Jakubem zestárneme v domě plném dětí a vnoučat.
Přesto jsou tyto poslední týdny nejkrásnějšími chvílemi, jaké jsem kdy poznala.
Ne proto, že by na umírání bylo něco krásného.
Není.
Umírání bolí.
Je nespravedlivé, ponižující a děsivé.
Není na něm nic romantického.
Ty dny jsou výjimečné proto, že je trávím s mužem, který mě miluje tím nejčistším a nejněžnějším způsobem, jaký jsem kdy zažila.
Pečuje o mě.
Sedává celé hodiny vedle mé postele.
Dokáže mě rozesmát, i když už nemám sílu na víc než slabý pohyb koutků.
Když mě přepadne strach, nesnaží se ho vymluvit.
Vezme mě za ruku.
Zůstane.
Čeká se mnou, dokud nejhorší vlna nepřejde.
Neutekl.
Zůstal přesně na místě, které někdo jiný opustil.
Dlouhou dobu jsem věřila, že zemřu zrazená.
Že budu sama.
Že nikdy nepoznám, jaké to je být skutečně milována člověkem, který neutíká, když láska přestane být snadná.
Místo toho mi život přivedl Jakuba.
Muže, kterého jsem si původně najala na jediný den.
A právě on se stal největším darem, v jaký jsem si už ani netroufala doufat.
Je zvláštní, že jsem skutečný klid našla právě uprostřed největší bolesti.
Nevím, kolik času mi ještě zbývá.
Možná několik dnů.
Možná o trochu déle.
Jednu věc však vím s naprostou jistotou.
Na konci svého života nejsem sama.
Jsem milovaná.
A po všem, čím jsem prošla, je právě tohle víc než dost.