Ticho v místnosti se stalo nesnesitelným.
Tereza slyšela hučení krve v uších, jednotvárné vrčení starého větráku u stropu i každý vlastní nádech.
— To není možné, — dostala ze sebe. — Znám ho dva roky. Viděla jsem jeho rodiče. Znám jeho přátele. Vyprávěl mi celý svůj život.
— Viděla jste lidi, které vám představil jako své rodiče, — odpověděla Hana mírně, ale neústupně. — Spojili jsme se se skutečnou rodinou Novákových. Žijí v Moravskoslezském kraji. Potvrdili, že jejich syn poslední tři roky pracuje na dlouhodobých směnách u energetické společnosti na jižní Moravě. Také potvrdili, že se nikdy neoženil.
Tereza se chytila hrany stolu tak silně, až jí nehty přejely po dřevě.
V hlavě se jí začaly vynořovat drobnosti, které dřív považovala za bezvýznamné.
Martin v hotelech vždy vyplňoval registrační formuláře sám.
Nikdy jí nedovolil vstoupit do bytu, v němž údajně kdysi žil. Tvrdil, že ho už dávno pronajal.
Sám bydlel v nájemním bytě a pokaždé našel přesvědčivou odpověď, když se ptala na majetek nebo staré dokumenty.
A když ho chtěla seznámit se svým strýcem, který pracoval u policie, Martin schůzku na poslední chvíli zrušil podivnou výmluvou.
— Kde je teď? — zeptala se Tereza přiškrceně.
— My nemáme pravomoc ho zadržet, — odpověděla Hana a podala jí malý lístek. — Případ jsme už předali policii. Zavolejte okamžitě na toto číslo. Vyšetřovatel čeká na váš telefonát. A za žádných okolností se nevracejte sama do hotelu.
Tereza si papírek vzala, ale mobil jí vypadl z roztřesených prstů.
Když se pro něj sehnula, displej se rozsvítil. Přišla nová zpráva od Martina.
„Lásko, už jsi hotová? Objednal jsem snídani na pokoj. Čekají tu na tebe lívance se švestkovými povidly, ale začínají chladnout. Posílám pusu.“
Tereze se obrátil žaludek.
Před očima se jí znovu objevil muž, kterého před několika hodinami pozorovala ve spánku. Jeho klidný obličej. Milující pohled. Vřelý úsměv. Hlas, který v ní vždy vyvolával pocit bezpečí.
A teď jí tvrdili, že ten člověk nemá ani skutečnou minulost.
— Pokuste se zůstat klidná, — řekla Hana.
Její hlas zněl Tereze vzdáleně, jako by přicházel zpod hladiny hluboké vody.
— Policisté tu budou každou chvíli. Víte, jestli má u sebe doklady?
— Nosí je pořád, — zamumlala Tereza. — Pas mívá ve vnitřní kapse saka.
To sako spolu vybrali teprve před týdnem.
Zaplatila ho Tereza.
Z chodby se ozvaly blížící se kroky.
Tereza se s náhlou nadějí otočila ke dveřím. Čekala, že uvidí uniformované policisty.
Místo nich se však ve dveřích objevil člověk, při jehož pohledu jí ztuhla krev v žilách.
— Martine? — vydechla.
Stěny kanceláře se před ní začaly naklánět.
Stál nehybně na prahu. Měl na sobě světlou košili, kterou mu před obřadem vlastnoručně vyžehlila. Vypadal pořád stejně. Stále to byl ten pohledný muž, jehož fotografii měla v telefonu, v peněžence i na pracovním stole.
Jenom oči byly jiné.
Nezůstala v nich láska ani něha. Nahradil je ledový klid a únava člověka, který už dávno počítal s nejhorším.
— Terezo, — oslovil ji tiše.
V jeho hlase nebylo nic z důvěrně známého tepla.
— Věř mi, opravdu jsem se snažil, aby k tomuhle nikdy nedošlo. Až do poslední chvíle jsem doufal, že všechno skončí jinak. Jenže osud nás zřejmě stejně přivedl sem.
Hana prudce vstala a sáhla po telefonu.
Martin udělal pomalý, ale rozhodný krok dopředu.
— To není nutné, — řekl klidně. — Nikomu neublížím.
Pak se podíval na Terezu.
— Nejsi moje manželka. Ve skutečnosti jsi jí nikdy nebyla. Ale nechci ti ublížit. Potřeboval jsem jen čistou totožnost. Důvěryhodné jméno, které bych mohl několik měsíců používat. Myslel jsem, že všechno dokončím dřív, než se databáze propojí a systém aktualizuje.
— Kdo jsi? — zašeptala Tereza.
Vlastní hlas jí připadal cizí.
Na Martinových rtech se objevil unavený, bolestný úsměv.
— Pro tebe bude lepší, když to nikdy nezjistíš. Můžeš mi dál říkat Martin. Nebo mi neříkej nijak. Zapomeň na mě. Požádáš o zrušení manželství uzavřeného s člověkem, který použil falešné doklady. Za několik týdnů bude úředně po všem.
Odmlčel se.
— Odpusť mi.
Na okamžik zaváhal a v jeho očích se poprvé objevil opravdový lidský cit.
— Hlavně za dnešní ráno. Chtěl jsem, aby alespoň těch několik hodin bylo skutečných.
Potom se obrátil a stejně tiše, jako přišel, odešel na chodbu.
Asi o minutu později vběhli do kanceláře dva policisté.
Začali klást otázky, zapisovali odpovědi a do vysílaček předávali jeden pokyn za druhým. Tereza vnímala jen útržky vět.
— Prověřte autobusové a vlakové nádraží…
— Popis hledané osoby byl rozeslán všem hlídkám…
— Zkontrolujte letiště a hlavní výjezdy z města…
Nedokázala jim odpovídat souvisle.
Seděla bez hnutí a dívala se na prasklinu, která po pádu rozťala displej jejího telefonu. Martinova zpráva o chladnoucích lívancích na něm stále svítila.
Přibližně o hodinu později, když policisté dokončili první výslech, seděla Tereza sama na lavičce před matričním úřadem.
Teprve tam na ni všechno dolehlo plnou vahou.
Vzpomněla si na slova, která jí Martin řekl předchozího dne, když jí navlékal prsten.
„Nikdy ti nebudu lhát.“