Psala o svých omylech, ukazovala včelín, vysvětlovala přípravu včelstev na zimu a sdílela rady, které jí předal Ignác.
Za půl roku ji sledovalo deset tisíc lidí.
Dotazy přicházely z celé země.
A především začaly chodit objednávky na med.
Ludmila se nyní svými sousedy chlubila, jako by je sama vychovala.
„Já přece hned říkala, že jsou to dobří lidé!“ opakovala při každé příležitosti.
Nikdo už jí nepřipomínal, jak ještě před rokem obcházela vesnici a vyprávěla o podivných měšťácích.
Ve třetím roce znal jejich med téměř celý kraj.
Obchod v okresním městě začal jejich sklenice prodávat. Potom přišla objednávka pro školní jídelnu. Zákazníci přijížděli i zdaleka — mnozí našli Mariinu stránku a chtěli ochutnat právě jejich lipový med.
Lidé ve vsi je nyní zdravili jako první.
Chodili si pro radu.
Adama volali, když potřebovali opravit elektroinstalaci nebo spravit něco kolem domu. Marii prosili o pomoc s formuláři, žádostmi a úředními dokumenty.
Někteří sousedé přicházeli jen tak — posedět a dát si čaj.
Nejdůležitější chvíle však přišla v srpnu.
Ignác dorazil brzy ráno.
Tentokrát sám.
Pomalu vystoupil na verandu a posadil se na lavici.
Adam mu přinesl čaj. Marie si sedla vedle něj.
Dlouho mlčel.
Díval se směrem ke včelínu, nad jehož úly už kroužily první včely.
Nakonec položil ruce na kolena a řekl:
„Rozhodl jsem se prodat svou včelnici.“
Adam znehybněl.
Marie se k němu prudce otočila.
„Prodat? Proč?“ zeptal se Adam. „Ignáci, proč?“
„Věk si bere svou daň,“ odpověděl klidně. „Je mi třiasedmdesát. Záda bolí čím dál častěji a nohy už neposlouchají jako dřív. Je čas trochu ustoupit.“
Adam se zamračil.
„A komu ji prodáte?“
Ignác se nejprve podíval na něj, potom na Marii.
„Vám.“
Několik vteřin se nikdo nepohnul.
„Nám?“ zopakovala Marie.
„Vám. Ale peníze od vás nechci.“
Adam zavrtěl hlavou.
„To nejde. Je tam přes dvacet včelstev, úly i vybavení. To je velká částka.“
„Nezačínej,“ přerušil ho děda Ignác. „Už mi dlužíte dost.“
„Jak to myslíte?“
„Tak, jak to říkám. Budete se o včely dál starat, a tím mi zaplatíte.“
Na okamžik se zadíval na úly.
„Čtyřicet let jsem tou včelnicí žil,“ pokračoval tišeji. „A všech těch čtyřicet let jsem přemýšlel, komu jednou připadne. Syn ji nechce. Vnoučata také ne. Prodat ji prvnímu zájemci by bylo skoro stejné, jako vlastníma rukama pohřbít živé dílo.“
Povzdechl si a přejel dlaní po koleni.
„Teď už mám klid. Jste mladí, ruce máte zdravé. Nezalekli jste se domu, zimy ani prvních ztrát. A hlavně — včely opravdu milujete. Ne kvůli výdělku, ale doopravdy. Všechno ostatní se ještě naučíte.“
„Ale přece jen…“ začal Adam.
„Řekl jsem dost,“ přerušil ho Ignác přísně. „Se staršími se neodmlouvá.“
Těžce se zvedl z lavice a několik vteřin stál, než narovnal záda.
Před ním ležel včelín. Za ním se táhl lipový háj, dál se leskla řeka a nad loukami líně kroužily včely.
Dlouho se díval tím směrem, jako by se loučil.
Potom řekl:
„Splňte mi jen jedno přání.“
„Jaké?“ zeptala se Marie.
„Každý rok mi přineste sklenici úplně prvního medu. Ne na prodej. Pro mě. Otevřu ji, přivoním si a budu vědět, že včelín žije.“
Marie už to nevydržela.
Vstala a pevně ho objala.
Ignác ztuhl, protože na podobné projevy zjevně nebyl zvyklý. Několik sekund mu ruce visely podél těla, pak ji rozpačitě pohladil po vlasech.
„No tak,“ zamumlal. „To nic.“
A nečekaně se rozplakal.
Ne nahlas.
Slzy mu jen pomalu stékaly po vráskách a on se odvrátil, aby je nikdo neviděl.
O měsíc později bylo všechno úředně vyřízené.
Dvacet čtyři včelstev — silných, zdravých a dobře připravených na zimu.
S jejich vlastními jich Adam a Marie měli dohromady dvaatřicet.
To už nebyl malý včelín za domem.
Bylo to skutečné hospodářství.
Práce několikanásobně přibylo.
Museli najít pomocníka.
Stal se jím Jirka, místní mladík, který jako kluk běhával k Ignácovi, pomáhal mu nosit rámky a opravovat úly. Mnohé uměl a hlavně se včel vůbec nebál.
Postavili zimoviště.
Koupili nový medomet — velký a pohodlný, o jakém mohli ještě před rokem jen snít.
Vyčistili další kus pozemku a část úlů přestěhovali.
Den nyní začínal ještě před svítáním a končil dlouho po setmění.
Volné dny téměř zmizely.
Únava však byla jiná. Opravdová.
Taková, po níž člověk večer ulehá, cítí bolest v každém svalu, a přesto se usmívá.
V září se vydali na velký krajský jarmark.
Připravili se pečlivě: naplnili sklenice, vytiskli etikety, sestavili dárková balení a objednali jednoduchou ceduli s názvem včelína.
Jejich stánek stál vedle včelaře ze sousedního okresu. Byl to muž asi pětašedesátiletý, s opáleným obličejem a hustým šedivým obočím.
Chvíli své nové sousedy pozoroval a potom k nim přišel.
„Dejte mi ochutnat.“
Adam mu podal dřevěnou lžičku.
Muž med vyzkoušel, pomalu ho nechal rozpustit v ústech a přikývl.
„Dobrý.“
Nabral ještě trochu.
„Velmi dobrý. Váš?“
„Náš.“
„Chováte včely sami?“
„Sami.“
„A kdo vás učil?“
Marie odpověděla bez zaváhání:
„Ignác z Lipové.“
Muž okamžitě ožil.
„Ignác? Toho přece v našem kraji zná každý. Včelař staré školy. Takových už moc nezůstalo.“
Ještě jednou si prohlédl sklenice a s respektem přikývl.