Ludmila se zastavila u místa, kde kdysi stával plot, a několik minut mlčky pozorovala neznámého muže, jak svádí marný boj s kopřivami.
Zatím vítězily kopřivy. Na některých místech mu sahaly téměř k ramenům a kosa je brala jen neochotně — stonky měly sílu tužky. Kde už si s nimi neporadila, chopil se muž sekery.
„Chlapče,“ nevydržela to nakonec Ludmila, „víš vůbec, jak dlouho tenhle dům stojí prázdný?“
„Vím,“ odpověděl, aniž se otočil.
„Dvanáct let.“
„Říkali mi to.“
Pohlédla na verandu a potom na střechu. Eternit byl zřejmě popraskaný už za minulých majitelů a nad přístřeškem se střecha viditelně propadala.
„A kamna jsi viděl?“
„Viděl.“
„Vždyť se každou chvíli rozpadnou.“
„Vím.“
„A studnu?“
Muž se narovnal a otřel si čelo rukávem.
„Taky jsem ji viděl. Je zanesená.“
„A co s ní chceš dělat?“
„Vyčistíme ji.“
Ludmila přimhouřila oči. Už takových lidí viděla dost. Přijedou, nakoupí barvu, vymění okna za plastová, a po první zimě dům prodají za polovinu.
„A o zimě ti někdo vyprávěl?“
„Trochu.“
„Trochu!“ rozhodila rukama. „Když začne sněžit, býváme bez elektřiny i tři dny. Někdy celý týden. Sněhu napadne tolik, že ráno neotevřeš branku, dokud všechno neodhrabeš. A k silnici se ještě musíš nějak dostat.“
Muž odložil sekeru, chvíli přemýšlel a pak se nečekaně zeptal:
„A daří se tady dobrý med?“
Ludmila zůstala zaraženě stát.
„Jaký med?“
„Obyčejný. S manželkou bychom si tu chtěli založit včelín.“
Podívala se na něj, jako by právě oznámil, že hodlá chovat pštrosy. Ještě chvíli mlčela, potom se otočila a vydala se domů.
Za hodinu o tom věděla celá vesnice.
A všechno začalo jednou sklenicí medu.
Adam ji koupil na podzimním jarmarku. Ne proto, že by ji nutně potřeboval. Prostě šel kolem stánků, něco ho přimělo zastavit a za chvíli už nesl sklenici domů. Položil ji na kuchyňský stůl a odešel do sprchy.
Marie odšroubovala víčko a sklonila se, aby si přivoněla. V příštím okamžiku se jí po tvářích začaly kutálet slzy.
Sama zpočátku nechápala proč. Z té sklenice však voněla lípa, vosk a ještě něco, co se ve městě už snad dvacet let nedalo potkat. Vůně ji vrátila k dědečkovu včelínu na vesnici, kam jezdila každé léto, když byla malá.
Děda František míval dvanáct včelstev. Dovoloval jí přiblížit se k úlům, učil ji stát klidně a nemávat rukama. Jednou jí dokonce podal rámek. Byl těžký, teplý a živý. Marie se tehdy lekla a málem ho upustila, zatímco děda se jen rozesmál.
Každý podzim pro ni odkládal zvláštní třílitrovou sklenici. Nalepil na ni kousek papíru a tužkou napsal: „Mariin med.“
Děda zemřel, když jí bylo čtrnáct. Včelín koupil soused a sklenice zůstala.
Toho večera seděli Marie s Adamem v kuchyni téměř do tří ráno.
Jejich život byl stejný jako život poloviny lidí, které znali. Adam programoval ve velké společnosti, často zůstával v práci dlouho do večera a doma pak ještě dokončoval úkoly u notebooku. Marie dělala účetní v malé firmě, kde si ředitel dokázal vzpomenout na „urgentní“ výkaz deset minut před koncem pracovní doby.
Pomáhali si kávou a spali nanejvýš šest hodin.
Ani víkendy nepřinášely skutečný odpočinek. Nákupy, úklid, nevyřízené povinnosti — a v neděli večer se vždy dostavil ten známý pocit, že zítra všechno začne znovu.
„Poslyš,“ řekla tehdy Marie, „co kdybychom to mysleli vážně?“
„Co vážně?“
„Prodali byt a odstěhovali se.“
Adam dlouho mlčel.
Potom řekl:
„Tak výpověď podám nejdřív v březnu. A hledat musíme začít hned, protože na jaře nemovitosti zdraží.“
Čekala jakoukoli reakci. Jen ne takovou.
Dům našli překvapivě rychle. V inzerátu byly tři fotografie a jediná věta: „Cihlový dům, vyžaduje rekonstrukci.“ Cena byla nižší než za ojeté auto. Přepis vlastnictví zvládli během půldne.
Když poprvé přijeli k vratům, ani jeden z nich se dlouho neměl k tomu vystoupit z auta.
Dům byl z bílých cihel — kdysi natřených, nyní zašlých deštěm a pokrytých tmavými pruhy pod okny. Skoro žádná skla nezůstala, v prázdných rámech trčely střepy. Střecha nad kůlnou se propadala a popraskané šablony na ní místy sjely ze svého místa. Kopřivy ovládly celý dvůr. Z plotu zbyly jen nakřivo stojící kůly a hromada shnilých prken ukrytá ve vysoké trávě.
Marie dům obešla — a zůstala stát.
Za zahradou začínaly louky. Za nimi se leskla řeka a dál se táhl starý lipový háj, hustý a tmavý dokonce i za slunečného dne.
Prostor sahal až k obzoru a nad celou krajinou se rozprostírala obrovská, čistá obloha.
Marie se dívala tak dlouho, až za sebou uslyšela kroky.
„Adame,“ řekla tiše. „Řekni mi pravdu. Zvládneme to?“
„Zvládneme.“
„Podívej se na ten dům.“
„Dívám se.“
„Skoro nemá střechu. Nemá okna ani plot. Ve dvoře se za chvíli ztratí kráva.“
Adam se usmál.
„Vždyť jsem ti říkal, že to nebude snadné.“
Věci převáželi na přívěsu nadvakrát. Mezi krabicemi cestovala i prázdná třílitrová sklenice zabalená v utěrce.
Adam se ji jednou pokusil vyhodit.
Podruhé už to nezkusil.
Vesnice je přijala bez nepřátelství, ovšem také bez zvláštního nadšení.