Na tuhle dovolenou jsme s Petrem čekali skoro čtyři měsíce.
Nechtěli jsme k moři, do hotelu ani na poznávací zájezd. Netoužili jsme po výletech, památkách nebo přeplněných ulicích. Přáli jsme si jen čtrnáct dní doma. Spolu. Bez budíku, pracovních zpráv a povinností, které člověku visí za krkem od rána do večera.
Chtěla jsem vstávat tehdy, až se probudí tělo samo. Snídat třeba v poledne. A hlavně nic nemusit.
Dokonce jsem si kvůli tomu sepsala zvláštní seznam.
Nebyl to seznam úkolů.
Byl to seznam věcí, které během dovolené rozhodně dělat nebudu.
Nebudu vstávat podle hodin.
Nebudu vařit snídani, oběd a večeři přesně v určený čas.
Nebudu Petrovi žehlit košile.
Nebudu odpovídat kolegům na telefonáty.
Nebudu uklízet celý byt jen proto, že mám najednou volné dopoledne.
Po téměř třech letech to měla být moje první opravdová dovolená. Hodlala jsem si užít každou minutu ticha.
A pak zavolala Petrova teta Marie.
Bylo jí dvaašedesát. Měla hlas jako ředitelka školy při poradě a pevné přesvědčení, že lidé kolem ní existují především proto, aby jí usnadňovali život.
Její rozhovor jsem slyšela až z vedlejšího pokoje.
Marie totiž téměř nikdy nemluvila obyčejným hlasem.
Spíš oznamovala rozhodnutí.
— Petříčku, rozhodla jsem se, že k vám přijedu. Na čtyři dny. Možná zůstanu týden, podle situace uvidíme.
Nezeptala se, jestli se nám to hodí.
Nezajímalo ji, zda máme nějaké plány.
Prostě se rozhodla.
Petr se ke mně otočil s výrazem člověka, který právě bosou nohou šlápl na kostku ze stavebnice.
Pomalu jsem zavrtěla hlavou.
On bezmocně rozhodil rukama.
A mně bylo okamžitě jasné, že jí nedokáže říct ne.
Když bylo Petrovi dvanáct, zemřela mu maminka. Další dva roky žil u tety Marie, než se jeho otec znovu oženil.
Marie z těch dvou let udělala doživotní účet, který jí Petr nikdy nesměl přestat splácet.
Jakmile se jí pokusil v něčem odporovat, okamžitě připomněla:
— Já jsem tě živila, když se o tebe nikdo jiný nezajímal.
A Petr ustoupil.
Vždycky.
— Dobře, — řekla jsem. — Ať přijede. Ale říkám to rovnou: nehodlám se o ni od rána do večera starat.
Petr rychle přikývl.
Tvářil se, jako bychom právě vyřešili celý problém.
Netušil, jak moc se mýlí.
Následující den dorazila Marie přesně v deset dopoledne.
Čas samozřejmě předem neoznámila.
Otevřela jsem jí v pyžamu, s hrnkem kávy v ruce a otiskem polštáře na tváři.
Pomalu si mě prohlédla od hlavy až k patě.
Působila jako stavební komise, která právě přebírá byt po rekonstrukci.
— Jano, ty jsi teprve vstala? Vždyť už je deset.
Žádný pozdrav.
Žádné poděkování, že jsme ji přijali.
Hned první kontrola.
Vešla dovnitř se dvěma obrovskými kufry.
Se dvěma.
Přestože původně mluvila o čtyřech dnech.
Málem jsem se jí zeptala, jestli si přivezla zimní šatník, nebo zásoby na konec světa.
Petr vyšel z ložnice a pomohl jí věci odnést.
Marie mezitím zahájila obhlídku bytu.
Přejela prstem po komodě.
Prohlédla si stěny.
Zastavila se u oken.
— Záclony máte úplně vyšisované. Vždyť jsem vám dávno říkala, že by sem byly lepší římské rolety.
To byla prakticky první věta, kterou o našem domově pronesla.
Napila jsem se kávy.
Nic jsem neřekla.
Do oběda se ukázalo, že spolu s kufry si Marie přivezla ještě něco.
Denní rozvrh.
Můj rozvrh.
Nejspíš ho sestavila už cestou k nám.
— Janičko, já obědvám přesně ve jednu. Dala bych si nějakou lehkou polévku a salát. Jen prosím bez okurek, dělají mi pálení žáhy.
Oznámila mi to z pohovky, kde se pohodlně usadila s vlastním časopisem.
Nohy měla položené na taburetu.
Na chodidlech nové měkké pantofle, které si přivezla s sebou.
Už se cítila jako doma.
Stála jsem v kuchyni a cítila, jak se mi uvnitř pomalu zvedá horkost.
Ještě to nebyl opravdový vztek.
Spíš upřímné ohromení.
Žena přijela do našeho bytu během mé dovolené a po několika hodinách mi už určovala jídelníček.
Jako by se ubytovala v penzionu s kompletním servisem.
— Marie, my máme dovolenou, — připomněla jsem jí klidně. — Jíme tehdy, kdy máme hlad. V lednici jsou potraviny a kuchyň můžete použít.
Pomalu zvedla oči od časopisu.
Podívala se na mě, jako kdyby jí servírka přinesla účet s přidanou nulou.
— Jano, ale ty jsi přece hospodyně.
Jen tři slova.
A přitom obsahovala celou její životní filozofii.
Ty jsi hospodyně, takže obsluhuješ.
Já jsem návštěva, takže mám právo požadovat.
Jednoduché.
Logické.
Alespoň podle Marie.
Petr se právě sprchoval.
Uvařila jsem si těstoviny, nandala porci na talíř a klidně se posadila ke stolu.
Teta mě asi tři minuty pozorovala.
Potom vstala, demonstrativně otevřela lednici a začala hlasitě přesouvat krabičky. Prohlížela obaly a těžce vzdychala.
— Ani vývar tu nemáte? Čím se vlastně živíte?
Namotala jsem špagety na vidličku.
— Těstovinami.
Marie si připravila chleba s máslem a sýrem. Jedla ho s výrazem člověka, který byl během války připraven o veškeré zásoby.
Z její tváře se dalo vyčíst: Nic neříkám. Ale všechno si zapamatuju. A příbuzným pak povím, jak mě snacha nechala hladovět.
Když Petr konečně vyšel z koupelny, svěží a spokojený, teta okamžitě obrátila pozornost k němu.