„Měli jste štěstí na učitele.“
„To víme,“ usmála se Marie.
Domů se vrátili k večeru.
Slunce zapadalo nad loukami.
Vzduch byl teplý a zlatavý, voněl suchou trávou, voskem a medem.
Když Adam zajel na dvůr, Marie jako první zahlédla postavu na verandě.
Ignác seděl na lavici.
Teď už chodíval často.
Někdy přinesl nástroj, jindy poradil, ale většinou jen seděl u včelína a mlčel.
Rád pozoroval mladé, jak pracují.
Marie vystoupila z auta, vytáhla třílitrovou sklenici a položila ji před něj.
„Co to je?“ nechápal.
„Vaše objednávka. První med.“
Ignác sklenici opatrně uchopil oběma rukama a zvedl ji proti světlu.
Med byl průzračný, hustý a zlatý. V paprscích zapadajícího slunce vypadal, jako by svítil zevnitř.
Děda Ignác se náhle zamračil.
Otočil sklenici bokem.
Pod novou etiketou se na skle rýsoval starý, téměř setřený papírek, nalepený před mnoha lety.
Písmena byla sotva čitelná. Tužka vybledla, ale slova se stále dala rozeznat:
„Mariin med.“
„Co je to?“ zeptal se tiše.
Marie hned neodpověděla.
„Sklenice po dědovi. Každý rok mi odkládal jednu a podepisoval ji. Tohle byla poslední. Přivezla jsem si ji z města.“
Ignác dlouho mlčel.
Držel sklenici v rukou a díval se na vybledlý nápis, jako by člověka, který ho kdysi napsal, osobně znal.
„Takže jsem vám ji předal správně,“ řekl nakonec.
Odšrouboval víčko.
Pomalu se nadechl.
Oči se mu lehce přimhouřily.
„Lípa,“ pronesl.
Zamyslel se.
„A vrbovka.“
Adam se zasmál.
„Přesně.“
Ignác nabral lžičkou trochu medu a ochutnal.
Několik vteřin mlčel.
Potom se jeho tvář náhle proměnila.
Objevil se na ní široký, upřímný, téměř chlapecký úsměv.
Nikdy předtím ho takhle neviděli.
„Můj med,“ řekl.
Ochutnal ještě jednou a zavrtěl hlavou.
„Jen jako by byl lepší.“
„Čím to je?“ zeptal se Adam.
„Nevím,“ přiznal děda Ignác. „Lípa je stejná. Včely také. Místo taky. Co jste do něj přidali?“
Marie se na něj podívala s vážnou tváří.
„Lásku.“
Na okamžik se všechno utišilo.
Potom Ignác odfrkl.
Adam se rozesmál.
Marie se přidala.
A za chvíli se smál i sám děda.
Seděli všichni tři na verandě bílého domu, který se před třemi lety skoro styděli ukázat sousedům. Před nimi zlatě zářila sklenice čerstvého medu.
Nad včelínem pomalu kroužily poslední včely.
Za úly tmavl lipový háj.
Dál se leskla řeka, louky se táhly až k obzoru a vesnice se postupně nořila do teplého srpnového večera.
V pokoji za jejich zády stál tentýž dveřní rám s osmi dětskými čárkami.
Marie už dávno věděla, že k nim jednou přidá devátou.
Ignác ještě jednou pohlédl na sklenici, přejel dlaní po skle a tiše řekl:
„Dobrý med.“
„Takže všechno děláme správně?“ usmála se Marie.
„Správně. Pokračujte.“
A to jim stačilo.