Od té chvíle, kdykoli se někdo začal posmívat „městským včelařům“, Ludmila se jich jako první zastala.
Ignác reagoval úplně jinak.
Vzal sklenici.
Otevřel ji.
Přivoněl.
Nabral trochu na lžičku a pomalu ochutnal. Med chvíli podržel v ústech, jako by se snažil rozpoznat každou rostlinu, z níž včely přinesly nektar.
Zavřel oči.
Pak je otevřel.
„Lípa tam je,“ řekl konečně. „A taky jetel.“
Čekali, co řekne dál.
Ignác přikývl.
„Udělali jste to správně. Je dobrý.“
Ta tři slova pro ně znamenala víc než dlouhá pochvala.
Když Adam s Marií odešli, stál Ignác ještě dlouho před svou chalupou a díval se za nimi.
Opravdová zkouška přišla v únoru.
Toho roku udeřily tak silné mrazy, že stromy po ránu praskaly zimou.
Adam kontroloval úly každý den. U každého se zastavil, přiložil ucho ke stěně a poslouchal tiché bzučení uvnitř.
Zpočátku se zdálo, že je všechno v pořádku.
Potom jedno včelstvo zesláblo.
O několik dní později druhé.
Zvuk uvnitř slábl a část včel uhynula.
Marie už nedokázala zadržet slzy.
Adam sedával do hluboké noci u počítače, pročítal včelařská fóra, telefonoval do chovné stanice a snažil se zjistit, kde udělali chybu.
Nic nepomáhalo.
Pátý den se téměř smířili s tím, že dvě včelstva ztratí.
Právě tehdy vešel na dvůr Ignác.
Na sobě měl teplý kožich, vysoké plstěné boty a přes rameno nesl velký pytel.
Nezdržoval se dlouhým pozdravem ani vysvětlováním.
„Kde máte úly?“
„Za domem.“
„Veď mě.“
Vyrazili všichni tři.
Ignác pomalu obešel úly. Ke každému přiložil ucho, opatrně zaklepal na stěnu a zaposlouchal se.
Potom sundal pytel.
Uvnitř byly pevné rákosové rohože, kusy pytloviny a velký provaz.
„Je vám tam zima,“ řekl. „Zateplili jste málo. Kraňka takové mrazy snáší špatně. Pro ni je naše zima pohroma.“
„Co teď?“ zeptala se Marie.
„Pracovat. Třeba je ještě zachráníme.“
Zateplovali až do večera.
Ignác ukazoval, kam rohože přiložit, kde utěsnit stěny a kde naopak nutně ponechat větrání. Adam vše upevňoval a Marie podávala pytlovinu i provazy.
Mnoho toho nenamluvil.
Ukázal — a oni zopakovali.
Když skončili, nad vesnicí už houstlo šero. Mráz sílil. Ignác se narovnal a opatrně si promnul záda.
„Tak. Teď už mají šanci.“
Marie se na něj podívala.
„Ignáci, proč nám vlastně pomáháte?“
Zvedl obočí.
„Jak to myslíš?“
„Vždyť také prodáváme med. Jsme přece konkurence.“
Několik vteřin na ni mlčky hleděl. Potom se usmál.
„Včele jsou vaše obchodní spory lhostejné. Dělá svou práci, nosí med a neptá se, kdo pak sklenici prodá.“
Na chvíli se odmlčel a dodal vážněji:
„A vy už nejste žádní přistěhovalci.“
„Jak to?“
„Prostě už patříte sem. Dům jste neopustili, první potíže vás neodradily, půdu jste dali do pořádku a včely respektujete. Takže jste naši.“
Marie přikývla.
Ignác pohlédl na tmavé obrysy úlů.
„Je mi dvaasedmdesát. Jak dlouho ještě svou včelnici potáhnu, nevím. Moje Alena je už deset let po smrti a já pořád chodím k úlům, protože jinam už nemám kam jít. Syn žije ve městě a tohle nepotřebuje. Vnoučata už vůbec ne. Pro ně je med a cukr jedno a totéž.“
Podíval se na mladé manžele.
„Ale vy včely slyšíte. To se z knih úplně nenaučíš. Buď to člověk v sobě má, nebo nemá. Takže konkurenti nejste.“
„A kdo tedy?“ zeptal se tiše Adam.
Ignác odpověděl prostě:
„Nástupci.“
Zvedl prázdný pytel, přehodil si ho přes rameno a vykročil pryč.
Po několika krocích jeho postava zmizela v zimním šeru.
Marie se náhle rozplakala.
Adam ji beze slova objal.
Stáli uprostřed zasněženého včelína a naslouchali slabému, ale živému bzučení uvnitř zateplených úlů.
Včely to zvládly.
Všechna tři včelstva přežila zimu.
Na jaře rychle zesílila a v létě se stalo něco, s čím Adam ani Marie vůbec nepočítali: včelín jim dal téměř čtyřicet kilogramů medu.
Objevila se nová starost — kam s ním.
Část si nechali, něco rozdali sousedům a zbytek odvezli na jarmark do okresního města.
Postavili skládací stůl, narovnali sklenice a připravili se na dlouhé čekání.
Dlouho však čekat nemuseli.
Lidé přicházeli, ochutnávali a odcházeli.
Potom se vraceli s penězi.
Nejvíc kupovali ti, kteří med nechtěli jen do čaje, ale také pro zdraví. Takových byla na jarmarku více než polovina.
Do večera nezůstala jediná sklenice.
„Odkud ten med máte?“ ptali se zákazníci.
„Z Lipové,“ odpovídala Marie hrdě.
„To je med dědy Ignáce?“
Usmála se.
„Ne. Náš.“
Ve druhém roce rozšířili včelín o dalších pět včelstev.
Tentokrát vybírali ve třech.
Ignác v chovné stanici dlouho prohlížel jednotlivá včelstva a přísně posuzoval matky.
„Vezměte tuhle,“ rozhodl. „Je dobrá.“
O chvíli později ukázal na jinou.
„A tahle je pracovitá.“
U další zavrtěl hlavou.
„Ne. Tu ne. Má špatnou povahu, s tou se natrápíte.“
Prodavač pobaveně sledoval neobvyklou trojici: starého včelaře a mladý pár, kteří společně procházeli mezi úly, chvíli se přeli a pak se znovu shodli.
Včelaření postupně přestalo být pokusem.
Stalo se jejich životem.
Adam definitivně opustil práci na dálku. Na včelíně, v domě i kolem hospodářství bylo tolik práce, že mu na nic jiného téměř nezbýval čas.
Marie začala vést stránku o životě na venkově a o včelách.