Místní jim přímo nedůvěřovali. Spíš jim nerozuměli. Proč by mladí lidé z města kupovali rozpadlý, dlouho prázdný dům? Chtěli snad skoupit půdu? Nebo si přečetli několik hezkých článků o životě na venkově, rozhodli se na chvíli zahrát na hospodáře a po první opravdové zimě se vrátí tam, kde mají asfalt, obchody a teplou vodu z kohoutku?
A teď ještě včely.
Většina sousedů se jen pobaveně usmívala. Ludmila chodila po vsi a rozhovor o medu vyprávěla každému, koho potkala.
Marie mezitím vyklízela dům. Ze života předchozích majitelů zůstaly zažloutlé noviny, pouzdro od šicího stroje a dětská botička bez páru.
Když drhla dveřní rám mezi kuchyní a pokojem, pod vrstvou špíny se objevily tužkou psané čárky.
Bylo jich osm.
U každé stálo jméno a datum.
„Olinka, šest let.“
„Olinka, sedm.“
„Tonda, čtyři.“
Nejvyšší čárka dosahovala přibližně k jejímu rameni.
Marie zavolala Adama. Společně stáli uprostřed prázdného pokoje a dívali se na rám, jako by se náhle ocitli uprostřed cizího života.
Večer přišla Ludmila — údajně si půjčit sirky, ve skutečnosti se chtěla podívat, jak si měšťáci vedou.
„To byli Koneční,“ řekla, když si všimla značek. „Dobrá rodina. Děti vyrostly a odstěhovaly se, rodiče už dávno odpočívají na hřbitově. A tak dům zůstal.“
Na chvíli se odmlčela a potom dodala:
„Přetři to. K čemu ti jsou cizí čáry?“
Marie je nepřetřela.
Opatrně rám očistila a natřela bezbarvým lakem. Nechala na něm všechno — jména, data i dětské rýhy.
O rok později, když už celý dům voněl čerstvou barvou, zůstal tenhle rám jediným místem, které se rozhodli nezměnit.
Pan Ignác přišel osmého dne.
Adam o něm už slyšel. V obci mu říkali prostě děda Ignác a v celém okolí ho znali jako jednoho z nejlepších včelařů.
Bylo mu dvaasedmdesát, měl šedivý vous a opálené ruce, které vypadaly, jako by do nich navždy pronikl vosk a propolis. Jeho světlé oči byly pozorné a klidné. Tak se dívají lidé, kteří si nikdy nedělají ukvapené závěry.
Včelám se věnoval čtyřicet let. Jeho med kupovali v okresním městě, objednávali si ho lidé z jiných krajů a jeho samotného několikrát pozvali na jarmarky.
Když mu vyprávěli o mladých přistěhovalcích, kteří si chtějí založit včelín, nic neřekl.
Jen si cosi zamumlal do vousů.
O týden později přišel osobně.
Adam právě rozebíral starou krytinu ze střechy. U vrat spatřil neznámého muže, slezl z žebříku a pozdravil ho.
Ignác přešel rovnou k věci:
„Slyšel jsem, že chcete chovat včely.“
„Je to tak.“
„A kolik toho o včelách víte?“
„Zatím málo,“ přiznal Adam. „Čteme si o nich.“
Děda Ignác si odfrkl.
„Číst je užitečné. Jenže kniha je papír a včela je živá. Ona vaše pravidla nečetla. Žije po svém.“
Chvíli si ho prohlížel a potom se zeptal:
„Jaké plemeno chcete pořídit?“
„Ukrajinskou stepní,“ odpověděla Marie, která právě vyšla na verandu. „Uvažujeme i o kraňce. Obě by měly zimu zvládnout.“
Ignác se na ni poprvé podíval s opravdovým zájmem. Zřejmě nečekal takovou odpověď od mladé ženy z města.
„O mrazech přemýšlíte správně,“ řekl. „Ale s kraňkou opatrně. Je choulostivější. Musíte ji dobře zateplit a nechat jí na zimu dost zásob. Víte, čím se přikrmuje?“
„Sirupem. Nebo medocukrovým těstem.“
Přimhouřil oči.
„A odkud to víš?“
„Děda měl včelín. Každé léto jsem u něj bydlela.“
Ignác si zamyšleně pohladil vous.
„Tak proto.“
Znovu se podíval na Marii a potom na Adama.
„Dobrá. Uvidíme, co z vás bude.“
Otočil se a odešel.
První rok byl nesmírně náročný.
Než přišly mrazy, museli dům uvést alespoň do stavu, v němž se v něm dala přežít zima.
Téměř všechno dělali sami — na stavební firmu neměli peníze.
Adam se naučil pokládat krytinu, měnit shnilé trámy, osazovat okna i pokládat podlahu. Na opravu kamen však nakonec museli pozvat kamnáře z okresního města. Rozebral je téměř do poloviny a znovu vystavěl, zatímco Adam dva dny stál vedle něj a sledoval každý pohyb.
Marie omítala, tmelila a bílela stěny.
Koncem srpna vyšla před vrata, otočila se a poprvé spatřila svůj dům z dálky.
Bílé cihly zářily ve slunci tak, že dům byl vidět skoro od hlavní silnice.
O dva dny později přišla Ludmila.
„No prosím,“ pronesla nespokojeně, jako by ji někdo o něco připravil. „Teď je vidět až od zatáčky.“
Peníze mizely rychleji, než předpokládali.
Do prvních mrazů však střecha přestala zatékat, okna byla na svém místě, kamna držela teplo a u zdi ležela pořádná hromada dřeva.
Včely koupili už v květnu.
Pro začátek pořídili tři včelstva.
Úly Adam vyrobil podle nákresů. Marie dlouho vybírala místo a nakonec se rozhodla pro pozemek za domem: bylo tam dost slunce, místo chránil vítr a nedaleko začínal právě ten starý lipový háj.
První med vytáčeli v polovině srpna.
Naplnili dvě třílitrové sklenice.
Postavili je na kuchyňský stůl a chvíli na ně hleděli, jako by před sebou měli něco mnohem cennějšího než med.
Marie nabrala lžičku, ochutnala a zavřela oči.
„Adame, myslím, že lepší med jsem nikdy nejedla.“
„Protože je náš.“
Jednu sklenici odnesli Ludmile.
Druhou darovali Ignácovi.
Ludmila vzdychala, chválila med, objímala Marii a hned další den na autobusové zastávce vykládala, že od začátku věděla, že ti mladí jsou slušní lidé.