Večer ubíhal ve znamení lehkého hovoru. Přecházeli jsme od filmů ke knihám, od knih k drobným vzpomínkám a čas od času jsme se oba rozesmáli. Petr, jak se mi mezitím představil, měl suchý, nenápadný humor a dokázal mě překvapit téměř každou druhou větou. Když jsme dojedli, uvědomila jsem si, že vedle něj necítím ani zdaleka takové rozpaky, jaké jsem očekávala.
Před spaním jsem se ještě vrátila do kuchyně pro sklenici vody. Hned u dveří jsem se zarazila. Všechno nádobí bylo umyté, utřené a pečlivě srovnané u dřezu.
„To jste udělal vy?“ zeptala jsem se a vykoukla do obývacího pokoje, kde Petr seděl.
Jen pokrčil rameny.
„Připadalo mi, že je to to nejmenší, čím vám můžu poděkovat.“
Jeho prosté gesto se mě dotklo víc, než bych čekala.
„Děkuju.“
„Není zač.“
„Dobrou noc, Petře.“
Další den zmizel neuvěřitelně rychle. Do návštěvy rodičů zbývalo sotva čtyřiadvacet hodin a čekalo nás ještě mnoho příprav.
Nejprve jsme zašli do kadeřnictví. Petr seděl v křesle bez jediného protestu a trpělivě nechal kadeřnici, aby se postarala o jeho dlouhé, neupravené vlasy. Fascinovaně jsem sledovala, jak se pod jejíma rukama mění v čistý, elegantní účes.
„Je to zvláštní,“ zamumlal, když spatřil svůj odraz v zrcadle.
„Zvláštní příjemně, nebo spíš nepříjemně?“ zeptala jsem se se smíchem.
Koutky úst mu cukly pobavením.
„Rozhodně příjemně.“
Pak jsme zamířili do obchodu pro nové oblečení. S každou košilí, sakem a párem kalhot jako by se z něj odlupovala další vrstva minulosti. Muž z parkové lavičky se přede mnou postupně měnil v upraveného, sebejistě působícího gentlemana.
Sváteční večeře u rodičů začala mnohem klidněji, než jsem se obávala. Tatínek Petra přivítal se svou obvyklou srdečností a maminka se na mě několikrát podívala s výrazem spokojenosti, který se ani nesnažila skrývat. Bylo zřejmé, že je pyšná, protože jsem konečně přivedla „snoubence“. Poprvé po dlouhé době se navíc nezeptala vůbec na nic z mého soukromí.
Petr hrál svou úlohu dokonale. Choval se zdvořile, byl všímavý a mluvil přirozeně, bez přehnané snahy udělat dojem. Čím déle večeře trvala, tím víc jsem věřila, že můj pošetilý plán skutečně vyjde.
„Petr, že ano?“ obrátila se k němu maminka. „Připadáte mi nějak známý. Nemohli jsme se už někde potkat? Nebyl jste třeba v televizi?“
Zlehka se zasmála, jako by šlo o nevinné škádlení.
Petr zavrtěl hlavou.
„Nemyslím. Asi mám jen tvář, která lidem někoho připomíná.“
Tatínek se pobaveně uchechtl.
„Jestli jste byl v televizi, budu ji odteď sledovat pozorněji.“
Maminka se však neusmála. Očima Petra nepřestávala zkoumat.
„A čemu jste se věnoval předtím, než jste poznal Kláru? Měl jste vlastní podnik, nemám pravdu?“
Petr na několik vteřin ztichl. Díval se na mou matku déle, než odpovídalo obyčejné zdvořilosti. Teprve potom promluvil.
„Ano. Podnikal jsem.“
Hlas měl vyrovnaný, ale zaslechla jsem v něm tón, který tam předtím nebyl.
„Před pěti lety se však všechno změnilo.“
Srdce mi začalo prudce bušit.
Tohle jsme přece neměli domluvené.
Vyslala jsem k němu varovný pohled, jenže Petr pokračoval.
„Měl jsem nehodu. Autonehodu, po které se celý můj život rozpadl.“
Nic z toho nebylo součástí našeho vymyšleného příběhu.
„Autonehodu?“ zopakovala maminka sotva slyšitelně.
Příjemná atmosféra u stolu se v jediném okamžiku vytratila.
„To je… velmi smutné.“
Tatínek k ní obrátil zmatenou tvář.
„Aleno, je ti dobře?“
Maminka jako by jeho otázku vůbec neslyšela.
„Ne každý projde takovou nehodou bez následků, že?“ řekla náhle chladným hlasem.
Petr nezareagoval. Zvedl sklenku a pomalu se napil vína.
Maminka ho probodávala pohledem, v němž už nebylo nic než nepřátelství.
„Tohle není muž pro tebe, Kláro,“ pronesla tvrdě. Hlas se jí přitom třásl vztekem.
Zůstala jsem sedět jako zkamenělá.
Tatínek vytřeštil oči a vidlička mu zůstala viset v půli cesty k ústům.
Petr položil sklenku zpět na stůl.
„Omluvte mě,“ řekl tiše. „Potřebuji na chvíli ven.“
Sotva se za ním zavřely dveře, obrátila jsem se na maminku.
„Co to mělo být? Vždyť ti nic neudělal!“
Zhluboka se nadechla, jako by se musela přinutit vyslovit něco, co dlouho ukrývala.
„Musíš se dozvědět pravdu, Kláro. Před pěti lety jsem měla autonehodu.“
Její hlas zeslábl téměř k šepotu.
„Bylo hluboko v noci, na silnici za městem. Nikdo další tam nebyl. Muž, kterého jsem srazila, byl Petr.“
Měla jsem pocit, že se mi v hrudi zastavilo srdce.
„Cože?“
„Ten tvůj Petr,“ procedila hořce, „byl tehdy opilý. Chtěla jsem, aby se podrobil testům, ale odmítl. Nikdo neviděl, jak se to skutečně stalo, a já jsem nakonec věc nedala k soudu. Jenže musíš pochopit jednu věc.“
Odmlčela se a podívala se mi přímo do očí.
„Je nebezpečný. Takovému člověku nemůžeš věřit.“
Petr a alkohol? Představa, kterou mi vnucovala, se vůbec neslučovala s mužem, jehož jsem během posledních dní poznala.
Mezi námi se rozhostilo nesnesitelné ticho.
Nakonec jsem vstala.
„Musím si s ním promluvit.“
Našla jsem Petra venku. Opíral se o plot a díval se do temné noci. Jeho tělo působilo klidně, ale v očích měl bolest, kterou nedokázal ukrýt.