Uplynul rok. Veroničin život mezitím plynul dál svým novým rytmem. Tanec, cvičení, několik cest do zahraničí. Pak však Petrovy peníze zničehonic přestaly chodit. Veronika se nechtěla ponižovat otázkami, co se stalo. Napadlo ji, že mu to nejspíš zakázala Lucie. Nu což. Poradí si. Tomáš už si při univerzitě slušně přivydělával a školu dokázal financovat sám. A Veroničin plat jí na její vlastní potřeby stačil.
Jedno volné ráno nikam nemusela spěchat. Právě takové dny si po rozvodu zamilovala. Uvařila rybí polévku a teprve potom zjistila, že doma nemá ani kousek chleba. Bez něj ji jíst nechtěla. Oblékla se tedy a rychle vyrazila do nedaleké pekárny.
Venku se však málem srazila s člověkem, kterého tam rozhodně nečekala.
— Petře? Co tady děláš?
— Veru, ahoj. Já… teď bydlím kousek odsud. Koupil jsem si tu byt.
— Tak to je novinka. A Lucie? A dítě? Vlastně jsem se nikdy nezeptala — co se vám narodilo?
— Holčička… Jenže ono se to všechno nějak zvrtlo. Ani nebudeš věřit jak. Lucii ke mně nastrčil konkurent. Získala si moji důvěru, já se zamiloval a zbytek už znáš. Později na mě začala tlačit, abych na ni převedl firmu. Tvrdila, že má strach, že ji jednou nechám a ona s dítětem zůstane úplně bez ničeho.
Souhlasil jsem. Po narození malé jsem byl plný emocí a převedl jsem na ni prakticky všechno. Nechal jsem si jen část peněz na účtu, o kterém nevěděla. A pak mě vyhodila. Nakonec jsem zjistil, že ani ta holčička není moje. Firma skončila u konkurenta. Takže jsem se dokonale dostal na dno. Docela směšné, viď? Nakonec z toho skutečně byla ta mizerná melodramatická zápletka, o které jsi tenkrát mluvila.
Koupil jsem si tenhle byt a našel práci. Neživořím, to zase ne. Ale život, který jsem měl dřív, už se nevrátí. Proto jsem přestal posílat peníze i tobě… Promiň. Asi se mnou teď ani nebudeš chtít mluvit. Ublížil jsem ti. Vyměnil jsem tě za tu…
Veronice ho bylo najednou líto. Vypadal unaveně a zničeně. Zmizel muž, který kdysi sebevědomě odcházel za mladou kráskou s pocitem, že před ním začíná nový život. Teď před ní stál někdo úplně jiný. Lucie se nakonec ukázala být podvodnice. A přitom Petr svou firmu budoval tolik let a vložil do ní tolik práce a energie.
— Ty jsi ale hlupák, Petře. Pojď se mnou. Zrovna jsem uvařila rybí polévku. Tu, kterou jsi měl vždycky nejradši.
Seděli pak dlouho v kuchyni a mluvili spolu tak otevřeně a klidně jako kdysi. Právě u toho stolu se celé roky po práci setkávali a vyprávěli si, co se během dne přihodilo. Tentokrát už však nebyli manželé.
Od té doby si občas zavolali. O návratu k sobě ale nebyla řeč. Oba měli vlastní život a ani jeden se nesnažil vrátit minulost. Veronika navíc na tanečních lekcích poznala muže, do kterého se postupně zamilovala. Později se za něj provdala a poprvé po dlouhé době cítila, že je skutečně šťastná.
Na svatbu pozvala i Petra. Přišel a podle všeho měl z jejího štěstí opravdovou radost. A právě tam se seznámil se sestrou ženicha.
O půl roku později se role obrátily. Tentokrát šla Veronika se svým novým manželem na Petrovu svatbu.
Život je zkrátka zvláštně nepředvídatelný. Člověk nikdy neví, co ho čeká za další zatáčkou. Proto nemá smysl vzdávat se nebo nad sebou dělat kříž jen proto, že se něco pokazilo. Někdy je potřeba prostě pokračovat, žít dál a přijmout každý nový den takový, jaký přijde.