„Karle, raději si to hned vyjasněme, ať později nevzniknou zbytečné problémy,“ řekla jsem klidně, ale důrazně. „To, co se stalo včera, se už opakovat nebude. Byl to okamžik slabosti a nic víc. Zůstáváme obyčejnými sousedy. Nechci milostný vztah ani společný rodinný život.“
Viditelně ho to zaskočilo. Úsměv zmizel a v očích se mu objevil nechápavý výraz. Hádku však nezačal.
„Dobře, Alenko. Jak chceš,“ odpověděl tiše a odešel do svého pokoje.
Ulevilo se mi. Měla jsem za to, že jsem všechno vysvětlila jasně a že se tím nepříjemnosti uzavřely.
Jak hluboce jsem se mýlila.
Navenek se náš život vrátil do starých kolejí. Jenže postupně se Karlovo chování začalo měnit. Přibývaly drobnosti, které mě dráždily stále víc. Vypadalo to, jako by si opatrně zkoušel, kam až může zajít a co všechno mu dovolím.
Zpočátku to působilo skoro nevinně.
Pokaždé, když jsem se pustila do vaření večeře, Karel se objevil v kuchyni. Nahlížel do hrnců, nasával vůni jídla a teatrálně vzdychal.
„To ale nádherně voní,“ protahoval. „Člověku se hned vybaví dětství. Já si zase budu muset uvařit obyčejné těstoviny. Potraviny jsou dnes tak drahé, že mi nezbývá ani na kousek masa.“
Bylo mi úplně jasné, kam míří. Čekal, že se ve mně probudí soucit, pozvu ho ke stolu a naservíruji mu teplou domácí večeři.
Jenže já mu na tu hru nepřistoupila.
V klidu jsem si naložila jídlo na talíř a odešla se najíst do svého pokoje.
Potom následovaly další nepříjemnosti. Všimla jsem si, že prací prášek mizí podezřele rychle. Toaletní papír, který mi dříve vydržel celé týdny, byl najednou pryč během několika dnů.
Brzy se ukázalo, co se děje. Karel si přestal kupovat vlastní hygienické a domácí potřeby a bez dovolení používal moje zásoby.
Musela jsem s ním znovu promluvit.
„Karle, připomínám ti, že každý hospodaříme ze svého,“ řekla jsem přímo. „Prací prášek, mýdlo i všechno ostatní si budeš kupovat sám.“
Znechuceně stiskl rty, cosi zamumlal o mé lakotě a přehnané pedantnosti, ale od té chvíle už na mé věci nesahal.
Bylo ovšem zřejmé, že se mu takové uspořádání ani trochu nelíbí.
Po té jediné noci si nejspíš představoval naše další soužití úplně jinak. Zřejmě byl zvyklý, že žena převezme péči o domácnost, vaří, vytváří pohodlí a řeší jeho starosti. Tentokrát ale jeho obvyklý scénář nefungoval.
Pak se přiblížil den další platby za pokoj.
Podle naší dohody mi Karel odevzdával nájem vždy patnáctého. Nikdy předtím jsem mu to nemusela připomínat. Tentokrát však patnáctý den utekl, po něm přišel šestnáctý a peníze stále nikde.
Karel se přitom choval naprosto klidně, jako by se vůbec nic nestalo.
Večer sedmnáctého jsem se rozhodla, že toho bylo dost. Nehodlala jsem tolerovat zpoždění a nechat dluh narůstat.
Přišla jsem k jeho pokoji a zaklepala.
Karel otevřel s knihou v ruce.
„Karle, termín platby uplynul už před dvěma dny,“ řekla jsem věcně, ovšem dost přísně. „Kdy mi zaplatíš za další měsíc?“
Podíval se na mě, jako kdybych pronesla něco naprosto neuvěřitelného. Pomalu položil knihu na noční stolek a usmál se způsobem, který mi připadal až povýšený.
„Alenko, o jakých penězích to mluvíš?“ rozhodil rukama. „Vždyť už nejsme cizí lidé. Žijeme spolu, jsme skoro rodina. Copak si mezi svými budeme účtovat každý halíř?“
Na okamžik mi jeho drzost vzala řeč.
Takže si opravdu myslel, že jediná společná noc mu automaticky zajistila právo bydlet v mém bytě až do konce života zadarmo?
„Od kdy jsme se stali rodinou?“ zeptala jsem se a nepřestávala se mu dívat do očí. „Před měsícem jsem ti naprosto jasně řekla, že mezi námi žádný vztah není. Nejsi můj manžel, příbuzný ani partner. Jsi člověk, který si ode mě pronajímá pokoj. Takže máš dvě možnosti: okamžitě zaplatíš, nebo si sbalíš věci a byt opustíš.“
V tu chvíli jako by se před mýma očima změnil.
Jeho samolibý úsměv zmizel a tvář se zkřivila vzteky. Z poklidného a skromného muže, kterému prý bývalá družka ublížila, nezbylo vůbec nic.
„Ty jsi obyčejná lakomá stařena!“ zasyčel Karel. „Já se k tobě choval slušně, myslel jsem, že jsem potkal rozumnou ženu, ale tobě jde jen o peníze! Strávíš se mnou noc a druhý den po mně chceš nájem! Kdo by tě v tomhle věku vůbec chtěl, když jsi navíc tak protivná?!“
Jeho pohled jsem vydržela bez mrknutí.
„Buď zaplatíš, nebo odejdeš. Jiná možnost není.“
Ani na okamžik jsem neměla v úmyslu křičet.
Podle všeho peníze na nájem vůbec neměl. Pravděpodobně předem spoléhal na lest: chtěl se prohlásit za mého nového životního partnera a tím se zbavit výdajů za bydlení.
Jenže jeho plán nevyšel.
Rozzuřený nájemník se prudce otočil, otevřel skříň a začal z ní zuřivě vyhazovat oblečení. Jednu věc za druhou cpal do sportovní tašky. Práskal dvířky, nadával pod vousy a dával okatě najevo, jak nespravedlivě se podle něj chovám.
Zůstala jsem stát v předsíni a sledovala, jak si balí. Nechtěla jsem hádku dál prodlužovat. Potřebovala jsem jen mít jistotu, že si spolu se svými věcmi omylem neodnese něco, co patří mně.
Sbalil se překvapivě rychle. Trvalo mu to přibližně dvacet minut.