Olga podala klíče bez jediné otázky. Jen vložila svazek do Tereziny dlaně, sevřela jí prsty a klidně řekla:
— Bydlete tady tak dlouho, jak budete potřebovat.
Stalo se to týden po svatbě.
Byt nebyl velký, ale působil útulně a hřejivě. Ze dvou oken byl výhled do dvora a staré parkety zavrzaly pouze na jednom místě — těsně u prahu. Tereza pověsila nové záclony, zatímco Jan přinesl z auta poslední krabice.
— Olze to opravdu nevadí? — zeptal se, když rovnal knihy do police.
— Sama nám to nabídla. Teď bydlí u Pavla, má to pro ni praktičtější. Řekla, že byt můžeme používat, dokud se nepostavíme na vlastní nohy.
— Tvoje sestra je skutečně zlatý člověk.
— Já vím, — usmála se Tereza. — Proto se tu budeme starat o každý kout.
První měsíc proběhl klidně. Chodili spát pozdě, o víkendech dlouho snídali a pomalu si zvykali na společný život. Jan občas zapomněl zhasnout v předsíni, Tereza nechávala vlhký ručník přehozený přes opěradlo židle. Byly to drobnosti, z nichž se nenápadně skládala jejich každodennost.
Ve třetím týdnu zavolala Alena. Její hlas zněl měkce a laskavě — přesně takovým tónem mluvila vždycky, když něco potřebovala.
— Honzíku, přijeli byste v sobotu? Dáme si čaj a trochu si popovídáme. Skoro vás nevídám.
— Dobře, mami, přijedeme, — odpověděl Jan bez váhání.
Tereza nic nenamítala. V té době se vůbec snažila s nikým nehádát. Toužila udělat dobrý dojem a chtěla, aby všechno probíhalo hladce a bez napětí. Upřímně věřila, že pokud zůstane otevřená a přátelská, nová rodina ji přijme.
První návštěva se obešla bez nepříjemností. Tchyně připravila stůl, rozestavila šálky a nakrájela citron na tenká kolečka. Hovořili o počasí, opravách v bytě a sousedech. Tereza pozorně naslouchala, přikyvovala a občas přidala zdvořilou poznámku.
— Jakou já mám báječnou snachu, — řekla Alena, když je vyprovázela ke dveřím. — Přijeďte zase brzy.
Tereza se na ni usmála. Tentokrát naprosto upřímně.
Čtvrtá návštěva už přinesla nepatrnou změnu. Zpočátku byla sotva postřehnutelná — jako tenká prasklina na zdi, které si člověk všimne až tehdy, když se začne rozbíhat do stran.
— Terezko, možná to nevíš, ale Jan byl vždycky zvyklý, že se košile začínají žehlit od levého rukávu. Já jsem to tak dělávala odjakživa.
— Dobře, budu na to myslet, — odpověděla Tereza.
Při páté návštěvě Alena přivítala manžele s notesem v ruce. Zatímco ostatní mluvili, něco si zapisovala, potom sešit zaklapla a schovala ho do zásuvky. Tereza si toho všimla, ale neřekla nic.
— Vaříš mu polévku? — zeptala se Alena, když dolévala čaj.
— Vařím. A nejen polévku.
— Teplé jídlo musí být každý den. Chlap bez teplého jídla přestává být chlapem a stává se z něj hotový omyl.
— S jídlem u nás žádný problém není, paní Aleno.
— O tom vůbec nepochybuji, — usmála se tchyně. — Jen ti to připomínám.
Jan v podobných chvílích mlčel. Ne proto, že by s matkou souhlasil. Jen vůbec neslyšel skrytý význam jejích slov. Pro něj šlo o obyčejné řeči u rodinného stolu. Tereza mu nic nevysvětlovala. Zatím.
Při šesté návštěvě pozvala Alena svou sestru. Jarmila přijela ze sousedního okresu, usadila se do křesla u okna a začala si Terezu prohlížet způsobem, jakým lidé hodnotí zboží vystavené k prodeji.
— Tak tohle je ta Tereza? — zeptala se, aniž se na mladou ženu pořádně podívala.
— Ano, to je ona, — odpověděla Alena.
— Je nějaká hubená. Zvládá vůbec domácnost?
— Zatím ano. Právě zatím.
Tereza seděla s rovnými zády a dívala se na obě ženy. Uvnitř se v ní začínalo něco uzavírat a tvrdnout, ale rozhodla se dát jim ještě jednu šanci. Poslední.
— Paní Aleno, — řekla klidně, — jestli se mě chcete na něco zeptat, můžete to udělat přímo. Sedím přece hned vedle vás.
— Proboha, jak jsme najednou vztahovačné, — Jarmila zvedla obočí. — Aleno, tvoje snacha má tedy pěkně ostrý jazyk.
— Nic se neboj, poradíme si s tím, — prohlásila Alena a znovu nasadila stejný úsměv.
V autě Tereza nepromluvila až do chvíle, kdy dorazili domů. Jan se na ni třikrát podíval, ale na nic se nezeptal. Dobře věděl, že když Tereza takhle ztichne, uvnitř sebe něco důležitého zpracovává.
— Všiml sis, jak o mně mluvila ve třetí osobě? — zeptala se konečně, když vešli do bytu.
— Kdo? Teta Jarmila? Ona taková bývá pořád. Neber si to tolik.
— Mluvila o mně, jako bych byla kus nábytku. A tvoje matka jí v tom ochotně pomáhala.
— Terezo, jsou to lidé starší generace. Jsou tak zvyklí mluvit.
— Zvyk není omluva, — Tereza si svlékla kabát a pověsila ho na věšák. — Ale ještě počkám. Třeba jsem to opravdu pochopila špatně.
Čekala další dva týdny.
Sedmá návštěva byla poslední.
Alena je přivítala pečlivě oblečená. Na stole tentokrát nebyl jen čaj. Připravené byly koláče, mísa s masem a ubrousky úhledně zasunuté do kroužků. Jarmila seděla na svém obvyklém místě u okna. Vedle ní se usadila Lucie, mladší dcera Aleny a Janova sestra.
Lucie Tereze krátce kývla, jako člověk zdravící náhodnou známou ve výtahu. Nebyla v tom ani vřelost, ani opravdový zájem.
— Je dobře, že jste přijeli, — řekla Alena. — Posaďte se. Musíme si vážně promluvit.