Nakonec si oblékl bundu, popadl tašku a vyrazil ze dveří. Na rozloučenou jimi udeřil tak silně, až jsem měla pocit, že se zachvěly stěny.
Klíče mi samozřejmě nevrátil.
Hned následující den jsem proto zavolala zámečníka a nechala vyměnit vložku zámku. Kdo ví, co by ho po takovém výbuchu mohlo napadnout.
Teď jsem ve svém velkém bytě znovu sama.
Zase budu muset podat inzerát, odpovídat na telefonáty, zvát cizí lidi na prohlídky a vybírat nového nájemníka.
Od té doby se často vracím v myšlenkách k našemu rannímu rozhovoru po oné nečekané noci. Karel ode mě přece nedostal žádný slib. Nenabízela jsem mu společný život manželů, nezvala jsem ho do své rodiny a nikdy jsem neřekla, že ho zbavuji povinnosti platit nájem.
Naopak jsem všechno popsala naprosto otevřeně. Jasně jsem řekla, že to, co se stalo, byla chyba, a stanovila jsem hranice, které nesmí překročit.
On se však zřejmě rozhodl neslyšet jediné slovo.
Za svou chvíli slabosti se neodsuzuji. Je to můj život a mám právo dělat vlastní rozhodnutí, i když jich později lituji.
Důležité je, že jsem nedovolila cizímu člověku využít mé laskavosti a nastěhovat se do mého života na můj účet.
Přesto ve mně po celé události zůstal velmi nepříjemný pocit.
Sedím teď v tichém bytě, znovu a znovu si všechno přehrávám a nedokážu pochopit jedinou věc.
Jak vůbec mohl dospělý muž po šedesátce dospět k přesvědčení, že se po jediné společné noci automaticky stal mým životním partnerem, kterému náleží bezplatné bydlení, jídlo a úplné zaopatření?
Opravdu si někteří muži myslí, že ženská blízkost znamená souhlas starat se o ně až do konce jejich života?