„Martínku, ani si nedokážeš představit, jak mi je!“ Hlas z telefonu byl tak hlasitý, že by ho snad bylo slyšet i přes zavřené dveře. „Jsem tady úplně sama! Sousedé nade mnou mě vytopili, tapety se odlepují od stěn. Bolí mě srdce, stoupá mi tlak a není tu nikdo, kdo by mi podal ani sklenici vody!“
Tereza nehybně ležela v posteli a zírala do stropu. Srpnové vedro nepolevovalo ani v noci. Okno zůstalo pootevřené, přesto se v ložnici držel těžký, teplý vzduch před bouřkou. Na displeji telefonu svítilo 3:14.
Martin byl přesvědčený, že jeho žena spí. Opatrně vzal mobil, pomalu vstal, aby postel ani nezavrzala, a tiše za sebou zavřel dveře do chodby. Počínal si skoro jako profesionál. Jenže Terezu probudilo už samotné zavibrování telefonu, ještě než stačil hovor přijmout.
Posadila se.
Došla ke dveřím.
Opřela se ramenem o futro a začala poslouchat.
Marie Nováková byla Terezinou tchyní už čtyři roky — přesně tak dlouho trvalo její manželství s Martinem. Za celou tu dobu nepřijela bez důvodu, aniž by si na něco postěžovala, nezavolala bez další prosby a nepřinesla žádný dárek, aniž by později při každé vhodné příležitosti připomněla svou velkorysost.
Trpět uměla Marie přesvědčivě. Kdo ji neznal, mohl se dojmout během prvních dvou vět.
Tereza však už dávno získala imunitu.
„Mami, prosím, tak se nerozčiluj. Uklidni se,“ šeptal Martin za dveřmi.
Bylo mu třiatřicet, ale mluvil jako školák, kterého učitel právě kárá za špatnou známku.
„Jsem tady, slyšíš? Nějak to vyřešíme.“
„Jak to vyřešíš?!“ Podle tónu už Marie plakala. Nebo své slzy alespoň dokonale předstírala. „Já tady doslova umírám, zatímco ty si klidně žiješ svůj život! Do ničeho se ti nepletu, nic po tobě nechci, všechno mlčky snáším. Ale matku má člověk jen jednu! Rozumíš, Martínku? Jen jednu matku!“
Tereza zavřela oči.
Jednu.
Samozřejmě.
Naprosto osamělou ženu, která synovi volala třikrát týdně a nejméně hodinu mu podrobně vyprávěla o všech svých nemocech a neštěstích.
Stejnou osamělou ženu, která bez ohlášení přijela na jejich výročí svatby a zůstala deset dní. Během té doby přerovnala všechny Tereziny věci v koupelně, protože usoudila, že „takhle je to přece mnohem praktičtější“.
Osamělou a nekonečně nešťastnou.
„Co kdybych přijel o víkendu?“ navrhl Martin.
„O víkendu?“ V hlase jeho matky se okamžitě objevila dotčenost. „Ty mi vůbec nerozumíš! To se musí řešit hned, Martínku. Okamžitě! Já už v téhle díře nedokážu žít. Potřebuju byt někde blízko vás. Pak budu moct vídat syna a nebudu sama…“
„Mami, ale byt stojí spoustu peněz…“
„Jaké peníze? Ty teď vlastní matku poměřuješ penězi?“
Tereza pomalu ustoupila ode dveří a vrátila se do ložnice.
Lehla si a sledovala stíny listů, které se pohybovaly po stropě. Pouliční lampa svítila přímo do okna a větve stromů se v jejím žlutém světle líně kývaly.
Rozhovor pokračoval ještě asi dvacet minut.
Marie byla ve skvělé kondici. Stihla si postěžovat na srdce, tlak, sousedy, samotu i na to, jak jí život protéká mezi prsty. Nezapomněla dodat, že její syn už na vlastní matku vůbec nemyslí.
Potom se na chvíli rozhostilo ticho.
Když Marie znovu promluvila, její hlas byl tišší, zato mnohem konkrétnější.
„Martínku, vždyť na vašem účtu nějaké peníze jsou. Vím, že jste šetřili. Co se stane, když je zítra vybereš a pomůžeš mi koupit aspoň malou garsonku? Nic velkého nepotřebuju. Svůj současný byt zatím prodávat nebudu. Člověk nikdy neví, co se může stát. Nechám si ho.“
Martin mlčel.
„Synáčku?“
„Mami, ale tohle…“
„Co tohle? Obrátila se na tebe o pomoc vlastní matka? To už je moje prosba problém?“
„Ne, samozřejmě že ne, mami…“
Tereza znovu zavřela oči.
Mami.
Jakmile to slovo uslyšela, pochopila, jak rozhovor skončí.
Martin souhlasí.
Nikdy se své matce nedokázal postavit. Tereza to během čtyř let manželství poznala dokonale. Mohl nesouhlasit, povzdychnout si, chvíli se hádat a všechno odkládat, ale nakonec vždycky udělal to, co si Marie přála.
Protože pak začala plakat.
A matčiny slzy Martin vnímal jako konec světa.
„Dobře, mami. Dobře. Zítra něco vymyslím.“
„Jen to zatím Tereze neříkej. Stejně by to nepochopila. Ty svou ženu znáš.“
„Znám, znám…“
„Tak jsi hodný. Dobrou noc, synáčku.“
Po skončení hovoru zůstal Martin ještě nějakou dobu stát na chodbě.
Potom se tiše vrátil do ložnice, lehl si a dlouho nehybně hleděl před sebe.
Tereza zůstala stejně nehybná.
Za oknem panovalo téměř dokonalé ticho. Jen někde v dálce jednotvárně cvrčel cvrček.
Dusný srpen.
Těžký vzduch bez pohybu.
Ani závan větru.
Asi po půl hodině Martin usnul. Tereza to poznala podle pravidelného dechu.
Ona však dál ležela s otevřenýma očima a přemýšlela.
Analyzovat situace uměla dobře. Patřilo to k její práci. Byla analytička — pracovala s údaji, čísly, souvislostmi a vzorci. Uměla najít logiku tam, kde ostatní viděli jen chaos, z nepřímých náznaků poskládat celkový obraz a odhadnout následky každého rozhodnutí.
A teď si přepočítávala možnosti.
Na společném účtu bylo téměř devět set tisíc.
Ty peníze znamenaly tři roky přísného šetření.