„Člověk musí hlavně používat hlavu. Pak se všechno podaří!“
První dojem na mě udělal dobrý.
Dokonce jsem si pomyslela, že Karlovi by se takový zeť určitě líbil.
Asi o měsíc později jsme s Klárou po večeři myly nádobí. Najednou začala mluvit, přitom se mi vyhýbala pohledem.
„Mami, s Petrem jsme se rozhodli, že se vezmeme. Jenže máme problém s bydlením. Víš přece, kolik dnes stojí nájem. Za malou garsonku na okraji chtějí skoro dvanáct tisíc! Ty máš přece volný byt. Nemohli bychom tam nějakou dobu bydlet? Jen než se postavíme na vlastní nohy.“
„Klárko, ale v bytě přece bydlí nájemníci. Jsou slušní a nikdy se nezpozdili s platbou.“
„Mami, vždyť jsou to cizí lidé. Já jsem tvoje dcera!“
Právě těmito slovy mi zlomila poslední odpor.
„Jsem tvoje dcera.“
V hlavě se mi okamžitě objevila malá holčička v zelené bundě, která běží za odjíždějícím autobusem.
S nájemníky jsem si promluvila sama.
Vysvětlila jsem jim, že se moje okolnosti změnily a že je budu muset požádat, aby se vystěhovali.
Mladá žena mě vyslechla a klidně odpověděla:
„Samozřejmě, rozumíme. Děláte to přece pro dítě.“
Přesto mi bylo podivně trapně, jako bych jim brala něco, na co měli právo.
Po svatbě se novomanželé nastěhovali do bytu.
Přivezla jsem jim krásný jídelní servis, nové povlečení a pračku. Ta původní už téměř neždímala.
Měla jsem radost, že má dcera konečně vlastní útulný domov.
Zdálo se mi, že teď už budu moci žít s klidným srdcem.
Jenže klid netrval dlouho.
Autoservis, o kterém Petr tolik mluvil, nikdy neotevřel.
Nějaký čas si přivydělával jako taxikář, potom znovu celé týdny seděl doma a vysvětloval, že najít pořádnou práci je dnes skoro nemožné.
Uplynuly roky a v bytě nikoho ani nenapadlo vyměnit vadný kuchyňský kohoutek.
Začal kapat ještě za předchozích nájemníků. Petra jsem několikrát prosila, aby se na něj podíval.
Nikdy k tomu nedošlo.
Balkonové dveře, které chtěl Karel kdysi zateplit, se postupně úplně zkřivily.
O opravě celého bytu nikdo ani nemluvil.
Po dceři ani zeťovi jsem nikdy nechtěla peníze.
Potřebovala jsem jen obyčejnou pomoc.
Přivézt ze zahrady pytel brambor.
Vyměnit prasklou žárovku na chodbě, kam jsem už ani ze židle nedosáhla.
Nebo mě alespoň jednou doprovodit k lékaři, protože při kolísavém tlaku jsem se bála jezdit sama.
Klára však pokaždé našla nějakou výmluvu.
„Mami, pracuju až do večera. Petr má taky svoje povinnosti. Nešlo by to příští týden?“
Ten příští týden ale jako by nikdy nepřišel.
Když jsem odešla do penze úplně, běžné věci pro mě začaly být čím dál náročnější.
Nohy mě neposlouchaly, nákupní tašky byly těžší a schody do pátého patra se s každým měsícem prodlužovaly.
Jednoho dne jsem upekla zelné taštičky a rozhodla se mladé navštívit bez ohlášení.
Chtěla jsem je potěšit domácím pečivem.
Zazvonila jsem.
Otevřeli až po delší době.
Z pokoje se ozývala hlasitá počítačová hra. Petr seděl se sluchátky na uších a ani nezvedl hlavu.
Klára byla rozvalená na pohovce s telefonem v ruce. V televizi běžel nějaký seriál.
Ve dřezu se vršilo špinavé nádobí.
Na parapetu stála úplně uschlá muškátová rostlina, kterou jsem dceři darovala při nastěhování.
Položila jsem sáček s taštičkami na stůl a tiše řekla:
„Klárko, můžeme si promluvit?“
Přešly jsme do kuchyně.
„Dceruško, vždyť jsem vám ten byt dala k užívání. Nechci po vás žádné peníze. Jen bych si přála, abyste si na mě občas vzpomněli. Třeba jednou týdně, ne častěji. Na seriály čas máte, ale pomoct matce s bramborami ne?“
Klára podrážděně obrátila oči v sloup.
Přesně jako ve čtrnácti letech.
„Mami, nezačínej zase! Budeš nám teď pořád připomínat, co všechno jsi pro nás udělala? Proč se chováš tak sobecky? My to taky nemáme jednoduché, to přece dobře víš!“
Ano, viděla jsem to.
Viděla jsem uschlou rostlinu.
Viděla jsem kohoutek, z něhož už pátým rokem nepřetržitě kapala voda.
Neřekla jsem však nic.
Vzala jsem si věci a odjela domů.
Cestou v autobuse jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že dcera s manželem skutečně procházejí těžkým obdobím.
V červenci přišla nesnesitelná vedra.
Teploměr ukazoval čtyřicet stupňů i ve stínu. Rozpálený asfalt pod nohama měkl.
Na trhu se právě objevily meruňky.
Byly malé, zlaté a nádherně voněly, přesně jako ty, které jsem si pamatovala z dětství.
Koupila jsem tři kilogramy na marmeládu.
Polovinu sklenic jsem chtěla dát Kláře. Odmalička meruňkovou marmeládu milovala.
K autobusové zastávce jsem však nedošla.
Pamatuji si jen, že se mi náhle zatmělo před očima.
Prsty povolily, taška spadla na zem.
Další, co si vybavuji, byla cizí tvář těsně u mé. Mladý muž ve žluté kurýrní bundě mi podpíral hlavu. Nějaká žena nade mnou držela slunečník, aby mě chránila před žárem, a současně volala záchranku.
Meruňky se rozkutálely po celém chodníku.
Z nemocničního příjmu jsem zavolala dceři.
„Kláro, jsem v nemocnici. Udělalo se mi venku špatně a omdlela jsem.“
„Ježiš, mami… Co se stalo? Je to vážné? Poslouchej, dnes se za tebou opravdu nedostanu. Přijeli Petrovi kamarádi a já mám tolik vaření. Zatím si lehni, doktoři se o tebe postarají. Zítra ti zavolám.“