Pracovala v noci, když děti spaly.
Petr občas nakoukl do pokoje.
— Zase se hrabeš v těch svých papírech?
— Ano.
— Měla by sis raději pustit seriál.
Usmála se.
— Asi ano.
Po několika měsících měla našetřenou částku, která jí ještě nedávno připadala obrovská.
Peníze však neměnily jen číslo na účtu.
Proměňovala se i sama Markéta.
Přestala si kupovat oblečení, které se líbilo Petrovi.
Přestala se ptát, jestli si může nechat ostříhat vlasy.
Začala chodit do bazénu.
Naučila se sama vyměnit pneumatiku.
Začala jezdit sestřiným autem.
A potom si koupila starší ojetou Toyotu.
Když ji zaparkovala před domem, Petr vyšel na verandu a dlouze si vůz prohlížel.
— Čí je to auto?
— Moje.
— Jak to myslíš?
— Koupila jsem si ho.
— Za co?
Markéta se usmála.
— Za kosmetiku a halenky.
Petr ten vtip nepochopil.
Markétě to poprvé připadalo opravdu zábavné.
Auto však nebylo to nejdůležitější.
Nejzásadnější rozhodnutí učinila už mnohem dříve.
A nikomu se o něm nezmínila.
Jednoho večera jí Petr zavolal.
— Za chvíli přijedeme s kluky.
— Kdy?
— Asi za dvacet minut.
— Petře, doma nic nemáme.
— Tak něco kup.
— Právě jsem přišla z práce.
Podrážděně vydechl.
— Markéto, nezačínej. Prostě prostři stůl.
Hovor ukončil.
Dřív by Markéta okamžitě běžela do obchodu.
Tentokrát se podívala na hodiny.
Pak objednala dovoz jídla.
Po Petrovi kartě nesáhla.
Zaplatila svou.
Když muži dorazili, stůl už byl připravený.
Pavel.
Martin.
A ještě jeden muž, kterého Markéta předtím nikdy neviděla.
Jmenoval se Jan.
— Ty se máš, — pochvaloval si Pavel Petra. — Přijdeš domů a všechno je hotové.
— Přesně tak, — ušklíbl se Petr. — K čemu by jinak člověk měl manželku?
Markéta to slyšela.
Nic však neřekla.
Později se Jan zeptal:
— Markéto, Petr říkal, že pracujete v logistice?
Překvapilo ji, že si toho vůbec všiml.
— Ano.
— V jakém oboru?
Dali se do řeči.
Ukázalo se, že Jan nedávno rozjížděl menší skladový projekt.
Několik minut hovořili o elektronickém oběhu dokumentů.
Petrovi se to nelíbilo.
— Honzo, to myslíš vážně?
Všichni se na něj podívali.
— Je to obyčejná kancelářská pracovnice. Přehazuje papíry z jedné hromádky na druhou a myslí si, jaká je manažerka.
Jan se zamračil.
— Pokud vím, neptal jsem se, za koho ji považuješ ty.
U stolu se rozhostilo ticho.
Petr se zasmál.
— Ale no tak. Já ji znám. Kdyby nebylo mě, pořád sedí doma bez jediné koruny.
Markéta klidně položila vidličku.
Jindy by se jí rozbušilo srdce.
Rozklepaly by se jí ruce.
Přála by si zmizet.
Tentokrát se nic z toho nestalo.
Vstala.
— Omluvte mě na chvíli.
Odešla do ložnice.
Když se vrátila, držela v ruce modré desky.
Položila je před svého manžela.
— Co je to?
— Otevři je.
— Markéto, máme hosty.
— Právě proto.
Petr desky otevřel.
Přečetl první stránku.
Potom druhou.
Úsměv mu z tváře zmizel.
— Co to má znamenat?
— Smlouvu.
— To vidím.
— Tak proč se ptáš?
Zvedl k ní oči.
— Jaký byt?
— Můj.
Pavel přestal žvýkat.
Martin odložil sklenku.
Jan mlčel.
Markéta pokračovala:
— Před dvěma měsíci jsem zaplatila první část za dvoupokojový byt. Za tři týdny jsem dostala klíče.
— Ty sis koupila byt?!
— Ano.
— Za mými zády?!
Na okamžik se zamyslela.
— Ne. Za svými.
Petr vyskočil.
— Kde jsi vzala peníze?
— Pracuji.
— Z toho svého platu?!
— Z toho stejného platu, který je podle tebe dobrý jen na halenky a kosmetiku.
— Markéto!
— A také z práce navíc. Z odměny. Z babiččiných starých šperků. A z auta, které jsem nekoupila nové, protože jsem peníze raději vložila tam, kde budou potřebnější.
Díval se na ni, jako by ji viděl poprvé v životě.
— Proč jsi mi nic neřekla?
— Zeptal ses někdy, kolik vydělávám?
Otevřel ústa.
Vzápětí je zase zavřel.
— Zajímal ses někdy o mou práci?
Ticho.
— Věděl jsi, že mě povýšili?
Ticho.
— Věděl jsi, že už čtyři měsíce vedu důležité klienty?
Petr se pomalu posadil.
Markéta z desek vytáhla ještě jeden dokument.
— A tohle je žádost o rozvod.
U stolu se nikdo nepohnul.
— Co to děláš? — zašeptal Petr.
— Napravuji jednu starou chybu.
— Jakou?
— Příliš dlouho jsem si myslela, že láska znamená, když tě někdo trpělivě snáší.
Podívala se na něj.
— Potom jsem uvěřila, že láska je, když tě někdo živí.
Na chvíli se odmlčela.
— Ale nakonec jsem pochopila, že láska začíná úctou.
Petr zbledl.
— Kvůli jednomu vtipu rozbíjíš rodinu?
Markéta zavrtěla hlavou.
— Ne.
Její hlas zůstal klidný.
— Jeden vtip nic nezničil. Jen rozsvítil světlo.
Nikdo nevěděl, co říct.
Po několika minutách začali muži odcházet.
Pavel se u dveří zastavil.
— Markéto…
Podívala se na něj.
— Promiň, že jsem se tehdy smál.
Markéta přikývla.
— Hlavně se příště nesměj, když bude někdo ponižovat někoho dalšího.
Pavel sklopil oči.
Jan odcházel jako poslední.
— Hodně štěstí.
— Děkuju.
— S tím bytem.
Markéta se pousmála.
— Myslím, že štěstí budu potřebovat kvůli jiným věcem než kvůli bytu.
Pochopil ji.
— Tak tedy jen hodně štěstí.
Když se dveře zavřely, Petr zůstal dlouho sedět u stolu.
Potom se zeptal:
— Ty už mě vůbec nemiluješ?
Markéta si sedla naproti němu.
Kdysi snila o tom, že jí položí právě tuhle otázku.
Teď už přišla pozdě.