— Milovala jsem tě velmi dlouho.
— Tak zůstaň.
Zavrtěla hlavou.
— Milovat člověka a souhlasit s tím, že vedle něj budeš dál žít, není totéž.
— Změním se.
— Možná.
— Myslím to vážně.
— Já také.
Tu noc spala Markéta poprvé ve svém bytě.
Kuchyň ještě nebyla pořádně zařízená.
V ložnici ležela jen matrace.
Na oknech chyběly záclony.
Seděla na podlaze, jedla pizzu z krabice a z nějakého důvodu se cítila bohatší než kdykoli předtím.
O několik týdnů později se k ní nastěhovaly děti.
Petr se nejprve zlobil.
Potom se ji snažil přimět k návratu.
Následovaly omluvy.
A po nich další vztek.
Pak však po mnoha letech poprvé začal s Markétou mluvit normálně.
Nejspíš proto, že už s ní nemohl jednat z pozice někoho nadřazeného.
Domluvili se na péči o děti.
Naučili se komunikovat bez křiku.
Časem spolu dokázali dokonce v klidu vypít kávu, když si předávali syna po víkendu.
Jednou Petr nečekaně řekl:
— Víš, pořád jsem si namlouval, že rodinu zabezpečuji.
Markéta mlčela.
— Teď chápu, že jsem si kupoval právo ničeho si nevšímat.
Podívala se na něj.
— Je dobře, že jsi na to přišel.
— Příliš pozdě?
Markéta se usmála.
— Pro nás ano.
Petr přikývl.
A poprvé se s ní nezačal hádat.
Uplynul téměř rok.
Jednoho večera se Markéta vracela z práce.
Koupila dětem koláč.
Vyšla po schodech k bytu.
Dcera si dělala úkoly.
Syn skládal stavebnici.
Celý byt voněl jablky a skořicí.
Markéta přistoupila k oknu.
Na parkovišti stála její stará Toyota.
Na kuchyňském stole ležely klíče od bytu.
Její klíče.
Na lednici visela fotografie s dětmi.
Najednou si vzpomněla na onen sobotní večer.
„Plať si sama. Já tě tam vůbec nezval.“
Markéta se pousmála.
Od té doby se opravdu naučila platit sama.
Za auto.
Za byt.
Za dovolenou.
Za vlastní chyby.
Jenže pak pochopila, že to nejcennější se nedá koupit žádným platem.
Právo rozhodovat o vlastním životě.
To si člověk musí jednoho dne vzít zpátky sám.
Dcera vykoukla z pokoje.
— Mami, proč se usmíváš?
Markéta se otočila.
— Vzpomněla jsem si na jeden starý vtip.
— Byl legrační?
Podívala se na děti, na svůj domov i na světla večerního města za oknem.
— Teď už ano.
Přistoupila k oknu a začala počítat lampy.
Jedna.
Dvě.
Tři.
Když byla malá, otec jí říkával, že pokud napočítá do sta, může si něco přát.
Dostala se k devětadevadesáti.
Tam se zastavila.
A najednou pochopila:
už si nemá co přát.
Přání, na které tolik let čekala od druhých, si nakonec splnila sama.