Hlas z telefonu se rozlehl po celé ložnici.
„Jano, ahoj! Ano, jedu s nimi!“ oznámila tchyně radostně.
Najednou zněl její hlas jinak.
Byl ještě hlasitější, sebejistější a téměř vítězoslavný.
„Tak to nakonec vyšlo! Vždyť jsem ti říkala, že si prosadím svou. Petr nejdřív váhal, však víš, snacha se pořád tváří nespokojeně. Ale já mu řekla: ‚Synku, výročí nevýročí, matka nebude sedět sama doma.‘“
Petr vykročil k matce.
Z nějakého důvodu se však zastavil v půli cesty.
„Pokoj máme teď společný,“ pokračovala Marie. „Budu spát vedle nich, aby tam nevymýšleli nějaké hlouposti. Žijí spolu dvacet let a děti stejně nemají. Proč by se tedy měli zavírat někde sami?“
V místnosti zavládlo naprosté ticho.
O tomhle se v jejich rodině nahlas nemluvilo.
Dvacet let toto téma obcházeli jako hlubokou jámu uprostřed známé cesty.
Všichni věděli, kde leží.
A každý se snažil do ní nešlápnout.
Alena si tím vším prošla sama.
Ve třiceti.
Potom znovu v pětatřiceti.
Naučila se držet rovná záda a usmívat se, když kolegyně v nemocnici ukazovaly fotografie svých dětí a vnoučat.
Naučila se odpovídat na nepříjemné otázky.
Naučila se mlčet, i když se jí chtělo plakat.
A teď to nejcitlivější a nejbolestivější zaznělo přímo uprostřed ložnice.
Hlasitě.
Kvůli jakési Janě.
„Tak se měj, pusu! Pohlednici ti určitě pošlu!“ zakončila Marie veselým tónem.
Vypnula telefon a otočila se.
Alena na ni hleděla zpříma.
Několik vteřin nikdo nepromluvil.
„Ale to jsem tak nemyslela,“ usmála se Marie spěšně. Hlas jí znovu zesládl a zesládnul. „Mluvila jsem s Janou. Ona už skoro neslyší, tak musím mluvit nahlas.“
„Slyšela jsem všechno,“ řekla Alena tiše.
„Cože, děvenko?“
„Všechno.“
Marie mávla rukou.
„Proboha, snad jsem to nemyslela zle! Petře, vysvětli jí to.“
Petr se znovu podíval z okna.
Dvůr zůstával prázdný.
„Maminka tě nechtěla ranit,“ řekl.
Alena si sedla na volný okraj postele.
Druhou polovinu stále zabíral vínový kufr.
Otevřela v telefonu potvrzení rezervace.
Tři hosté.
Jeden pokoj.
„Rodinný, třílůžkový“.
Před dvaceti lety Petr přenesl Alenu v náručí přes obrovskou louži před radnicí, aby si nezašpinila svatební boty.
Tak se tehdy namáhal, až zrudl v obličeji, zatímco hosté se smáli.
Alena si ten den pamatovala dokonale.
Její manžel nebyl špatný člověk.
Byl hodný.
Až příliš měkký.
Člověk, který je měkký, ustupuje vždycky tam, kde na něj někdo tlačí víc.
A na Petra netlačila nejvíc jeho žena.
Alena zavřela potvrzení rezervace.
Otevřela vyhledávání hotelů.
Stejné městečko.
Stejné datum.
Jeden dospělý.
Jednolůžkový pokoj.
„Co tam pořád hledáš?“ zajímala se tchyně a natahovala krk. „Výlet? Ty už jsem naplánovala, tak zbytečně neplýtvej internetem.“
„Jen se dívám,“ odpověděla Alena stručně.
Na obrazovce se objevil malý soukromý hotel dvě ulice od jejich ubytování.
Měl pouhých sedm pokojů.
Vlastní termální bazén.
A protože se blížil konec sezony, cena byla překvapivě příznivá.
Příplatek za noční služby dostala Alena v pátek.
Peníze jí bohatě stačily.
Byly její vlastní.
Nemusela nikoho žádat o svolení.
Stiskla tlačítko rezervace.
„Marie, opravdu chcete jet s námi?“
„Samozřejmě!“ rozzářila se tchyně, protože měla pocit, že konečně zvítězila. „Kam jede syn, tam jede i matka.“
„Dobře,“ řekla Alena.
Petr si s úlevou vydechl.
Příliš brzy.
Alena došla ke svému už zavřenému kufru a znovu rozepnula zip.
Začala z něj klidně vyndávat věci.
Jednu po druhé.
Šaty pověsila na ramínko.
Kosmetickou taštičku položila zpátky na komodu.
„Aleno, co to děláš?“ znejistěl Petr. „Proč kufr zase vybalíš?“
„Protože s vámi nepojedu.“
„Jak to myslíš, že nepojedeš? Vždyť máme lístky…“
„S vašimi lístky je všechno v pořádku. Jeďte spolu. Třílůžkový pokoj už je rezervovaný. Jak jsi sám řekl, vyjde to levněji.“
„A ty?“
„Já pojedu zvlášť. Do stejného města a ve stejnou dobu. Jen budu bydlet jinde. V jednolůžkovém pokoji. A zaplatím si ho sama.“
Marie prudce vstala z postele.
„Co to má znamenat — zvlášť?“
Z jejího hlasu zmizela veškerá předchozí sladkost.
„Kvůli penězům? Kvůli pár drobným nechceš bydlet s manželovou matkou v jednom pokoji? Vyhazuješ mě?“
„Nikoho nevyhazuji,“ odpověděla Alena klidně. „Vy pojedete odpočívat. Já jsem změnila jen jeden lístek. Svůj.“
„Jen se na ni podívej! Petře, slyšíš, co tvoje žena dělá? Všechno zařídila naschvál! Dvacet let žije s manželem a teď ho nechá na nádraží s matkou!“
„Nikoho nenechávám. Budu nedaleko. Jen budu bydlet sama.“
Alena zapnula malou cestovní tašku a postavila ji ke dveřím.
„Marie, tolik jste chtěla odjet na dovolenou. Tak si ji užijte.“
Tchyně těžce dosedla zpátky na postel.
Přímo na svou panamu.
Pozdě večer, když hlasy z ložnice konečně utichly, přišel Petr do kuchyně.
Alena seděla u stolu s hrnkem čaje.
Světlo nerozsvítila.
„Aleno, proč to děláš?“ začal manžel potichu. „Chtěl jsem přece všechno zařídit co nejlépe. Mamince by teplá voda udělala dobře. Lékař jí říkal, že termální prameny pomáhají na klouby.“
„Lékař?“
„Ano.“
„A kdy ses mi chystal říct, že tvoje matka jede s námi? Na nádraží? Nebo až ve vlaku, když bych zjistila, že jsme tři?“