Petr mlčel.
Když člověk nemá co říct, bývá nejjednodušší upřeně pozorovat podlahu.
„Zavolala mi a rozplakala se,“ přiznal nakonec. „Říkala, že je úplně sama a že na ni všichni zapomněli. Prostě jsem jí nedokázal říct ne.“
„Mně jsi ale odmítl velmi snadno,“ podotkla Alena. „Na tuhle dovolenou jsme se připravovali osm měsíců. Stačil jeden telefonát od maminky — a najednou jsme tři.“
Dopila studený čaj.
Opláchla hrnek.
Potom sundala z lednice ten známý kalendář, na kterém Petr odpočítával dny do dovolené.
Nevyhodila ho.
Pečlivě ho vložila do kartonových desek s nápisem „Zakarpatí“.
Vedle fotografie pokoje s balkonem.
Do Berehova odjeli stejným vlakem.
Petr s matkou seděli ve třetím vagónu.
Alena v devátém.
Právě tam se jí podařilo najít volné místo u chodbičky.
Na nástupišti v Mukačevu se jejich cesty rozdělily.
Marie kráčela sebejistě vpředu, hlasitě udílela pokyny celému nádraží a táhla za sebou vínový kufr.
Petr se vlekl za ní se dvěma taškami.
Alena si klidně zavolala taxi a odjela do svého hotelu.
Pokoj byl malý.
Ale překvapivě tichý.
Z balkonu viděla zahradu, kde na šňůře schla čerstvě vypraná košile.
Alena si vybalila, převlékla se a sešla k bazénu.
Pak si jednoduše lehla do teplé vody.
Na konci září mívá Zakarpatí zvláštní počasí.
Přes den může teplota vystoupat až k dvaadvaceti stupňům, zatímco v noci klesá přibližně ke dvanácti.
Brzy ráno se nad termální vodou vznáší hustá bílá pára.
Někdy je tak silná, že protější okraj bazénu téměř není vidět.
Alena v tom mléčném oparu plavala úplně sama.
Někde v sousední ulici nastartoval muž malý kultivátor.
Vzduch voněl vlhkými hrozny a vzdáleným kouřem.
Nikdo se neptal, proč zůstává ve vodě tak dlouho.
Nikdo ji nevolal ke snídani.
Nikdo za ni nesestavoval program.
První den se Petr demonstrativně urazil a držel si odstup.
Poslal jedinou zprávu:
„Tak co, líbí se ti být sama?“
Alena odpověděla jedním slovem:
„Ticho.“
Další zprávu už neposlal.
Později se dozvěděla, že druhý den mu jeho matka připravila náročný výletní program.
Nejprve hrad pod ostrým sluncem.
Tam se Marie dlouho dohadovala s průvodcem kvůli každé hřivně.
Potom trh.
A večer společná večeře, během níž synovi bez přestání vysvětlovala, že jí málo, příliš utrácí a svou ženu rozmazlil.
Alena o ničem z toho zatím nevěděla.
První dva dny každé ráno plavala.
Četla si.
Obědvala tehdy, kdy měla hlad.
A spala tak dlouho, jak potřebovala.
Bez obvyklého:
„Petře, vstávej, autobus na nás nepočká!“
Třetí den se vedle jejího lehátka objevil stín.
Alena zvedla oči.
Stál před ní Petr.
Měl šortky, ručník přes rameno a obličej červený.
Buď se spálil na slunci, nebo se cítil nesvůj.
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Několik vteřin přešlapoval.
„Je tady vedle volno?“
Alena se podívala na sousední lehátko.
„Je. Jedno místo. Ne tři.“
Petr si opatrně sedl.
Dlouho si upravoval ručník, hledal pohodlnou polohu a pozoroval klidnou hladinu vody.
„Maminka je od sedmi ráno na nohou,“ řekl konečně. „Na zítřek už naplánovala Siněvir. Pět hodin autobusem jedním směrem, dokážeš si to představit? Aleno, za ty dva dny jsem unavenější než za celý měsíc v garáži.“
„To se někdy stává,“ odpověděla klidně.
„Řekl jsem jí, že dnes budu odpočívat zvlášť.“
„A co na to řekla?“
„Urazila se. Prý jsem pod tvým pantoflem a že byla chyba vůbec jezdit.“
Chvíli mlčeli.
Číšník přinesl Aleně druhou sklenici ovocné šťávy.
Po zbytek dovolené Petr doslova přecházel mezi dvěma hotely.
Ráno posnídal s matkou a vyrazil na další „povinný“ výlet. Z každého se snažil zmizet ještě před obědem.
Odpoledne se objevil u Alenina bazénu a zabral si sousední lehátko.
Večer se vracel k matce na společnou večeři.
Tam mu pokaždé vyčetla, že „celé dny kdovíkde mizí“.
Pátý den seděli Alena s Petrem u bazénu až po západu slunce.
Nad teplou vodou se pomalu zvedala pára.
Světlo lampy jí dávalo měkký žlutý odstín.
„Bylo mi jedenáct, když otec odešel od rodiny,“ řekl Petr náhle a neotočil k ní hlavu.
Alena mlčela.
„Máma tehdy každou noc plakala v kuchyni. Snažila se tiše, abych ji neslyšel. Ale já ji slyšel vždycky. A nějak jsem si spojil její pláč se sebou. Myslel jsem, že když pláče, je to kvůli mně. Že musím něco udělat, aby přestala.“
Přejel si dlaní po obličeji.
„Víš, že jsem jí za těch osmatřicet let ani jednou neřekl ne? Ani jednou, Aleno.“
Pořád ho poslouchala.
„Myslel jsem, že jde jen o jeden lístek navíc,“ přiznal. „Říkal jsem si, že se trochu rozzlobíš, pak tě to přejde a všechno bude jako dřív.“
„Petře.“
Alena se k němu otočila.
„Nenutím tě, abys vybíral mezi mnou a svou matkou. Máš jen jednu matku a já jsem se nikdy nesnažila vás od sebe oddělit. Potřebuji něco jiného.“
Podíval se na ni.
„Chci, aby se se mnou počítalo. Aby mělo význam i to, co si myslím já. Když jsi koupil třetí lístek, připadala jsem si, jako bych vůbec neexistovala. Ani v tvých plánech, ani v rozhodování. Ani jednou ses nezamyslel nad tím, co chci já.“
Petr dlouho mlčel.
Potom řekl tiše:
„Sedm měsíců jsem přeškrtával dny na našem kalendáři. I já jsem na tu dovolenou čekal.“
„Já vím,“ odpověděla Alena. „Právě proto to tolik bolí.“