„Aleno, který kufr si chceš vzít — velký, nebo malý? Já už mám svůj skoro sbalený.“
Marie stála ve dveřích ložnice a jednou rukou přidržovala vínový kufr na kolečkách. Víko zůstávalo otevřené. Uvnitř byly dvě panamy, teplý svetr „na večer, protože v horách bývá chladno“, sáček s domácími řízky a plastová krabička s vařenými vejci.
Bylo půl desáté večer.
Vlak měl odjíždět až pozítří ve 21.40.
Alena právě zapnula zip svého kufru a narovnala se, přičemž si dlaní podepřela unavená záda.
„Marie, promiňte, ale kam se vlastně chystáte?“
„Jak kam?“ Tchyně se upřímně zasmála a široký náramek jí sklouzl ze zápěstí téměř až k lokti. „Přece s vámi, děvče! Petr koupil lístek i mně. V Berehovu jsem nebyla snad dvacet let, naposledy ještě s nebožtíkem Antonínem. Ale nemusíš se bát, překážet vám nebudu. Sednu si někam stranou a budu potichu.“
Alena pomalu otočila hlavu k manželovi.
Petr stál zády k pokoji u okna a s neobvyklým zaujetím pozoroval dvůr.
A přitom tam nebylo vůbec co pozorovat.
Dvůr zel prázdnotou. Dokonce i sousedovo auto bylo pryč.
„Petře.“
„Hm?“
„Koupil jsi své mamince lístek?“
Teprve potom se otočil.
Z výrazu jeho tváře Alena okamžitě poznala odpověď.
Úplně stejně provinile se Petr tvářil kdysi, když domů přinesl naprosto zbytečnou vrtačku, nebo když přiznal, že „omylem“ zaplatil roční členství na placeném rybníku.
„Aleno, chtěl jsem ti to říct,“ začal.
A pak zmlkl.
Marie mezitím odvezla kufr do ložnice a položila ho přímo na postel.
Na Aleniny věci, které si pečlivě připravila už odpoledne.
„Ale co by ti měl povídat?“ zasmála se tchyně. „Petr je šikovný, všechno zařídil sám. Dokonce nám změnili pokoj na třílůžkový. A představ si, vyjde to ještě levněji! Hned jsem mu řekla: ‚Synku, proč bych měla sama sedět doma? Pojedu s vámi a aspoň dohlédnu, abyste tam nesnědli něco nevhodného.‘“
Alena tu cestu plánovala dlouhých osm měsíců.
Peníze odkládali z obou výplat.
Petr ze svého výdělku v garáži, kde pracoval jako automechanik.
Alena z okresní nemocnice, kde si brala ještě noční služby, přestože i běžná pracovní doba jí bohatě stačila.
Úspory schovávali v obálce založené v knize na polici.
Občas z ní peníze citelně ubývaly.
Jednou bylo nutné rychle opravit kuchyň.
Podruhé definitivně dosloužila pračka.
A jindy Marie potřebovala drahý krém na klouby, navíc výhradně určité značky.
Přesto se obálka pokaždé znovu pomalu plnila.
Alena měla dokonce zvláštní desky.
Obyčejné kartonové, s nápisem „Zakarpatí“, napsaným tužkou.
Uvnitř byly vytištěné nabídky hotelů, jízdní řády vlaků, ceny termálních bazénů i fotografie pokoje s balkonem.
Právě kvůli tomu pokoji se s Petrem jednou hádali celý večer. Rozdíl činil čtyřicet dolarů a Petr tvrdil, že takový příplatek je naprosto zbytečný.
Na lednici visel malý kalendář.
Pověsil ho tam sám Petr v březnu.
A také začal odpočítávat dny do dovolené.
Pravda, v poslední době občas zapomněl některé číslo přeškrtnout a potom jich označil několik najednou.
Dole se však vždy objevila nová poznámka jeho velkým písmem:
„Zbývá 71 dní.“
„Zbývá 40 dní.“
Byl to jeho nápad.
Alena se vracela z noční služby, všimla si dalšího čísla a bezděčně se usmála v tmavé předsíni, ještě než si stačila zout boty.
Byli manželé dvacet let.
A poprvé za poslední desetiletí se chystali strávit dovolenou skutečně sami.
Bez příbuzných.
Bez cizích přání a připomínek.
Bez neustálého přizpůsobování se někomu dalšímu.
„Takže levněji,“ zopakovala Alena pomalu.
„Samozřejmě že levněji!“ zaradovala se Marie. „A už jsem nám sestavila program. První den pojedeme určitě do Mukačeva a prohlédneme si hrad. Jaký by to byl výlet bez hradu? Druhý den Siněvir. Zjišťovala jsem to, od hotelu tam jezdí autobus. Třetí den vinné sklepy, prý je v ceně i ochutnávka. A večeřet budeme vždycky spolu. Mám ráda, když se celá rodina sejde u jednoho stolu.“
„Vy už jste všechno zjistila?“
„A co jiného? Nejedu přece jen ležet, chci ten čas využít.“
Marie poplácala syna po ruce.
„Petře, nezapomeň na opalovací krém. Tobě se pokaždé spálí nos a potom se ti loupe kůže.“
V květnu bylo Petrovi devětačtyřicet.
Alena hleděla na vínový kufr položený přes její šaty.
Na dvě panamy, které vyčnívaly z otevřené kapsy.
Na ženu, která už naplánovala tři dny jejich týdenní dovolené a zjevně se chystala rozdělit i zbývající čtyři.
Beze slova vytáhla Alena svou kosmetickou taštičku zpod cizího kufru a položila ji na komodu.
„Mami, mohla bys ten kufr sundat z Aleniných věcí?“ požádal Petr.
„Ale prosím tě, co by se tam mohlo pomačkat?“
Tchyně se ho ani nepokusila odsunout.
„Jsou tam jen plavky! Mimochodem, Alenko, tyhle šortky si raději neber. Už nejsou pro tvůj věk. Lidé se přece budou dívat.“
„Nejsou pro můj věk?“ zopakovala Alena.
„No jistě, je ti pětačtyřicet!“ usmála se Marie dobromyslně. „Říkám to jen z lásky. Vždyť jsme rodina.“
V tu chvíli zazvonil telefon.
Marie udělala to, co dělávala vždycky: zapnula hlasitý odposlech.
Na levé ucho špatně slyšela a tvrdila, že při takovém hovoru jde zvuk „rovnou do obou uší“.