„Máma řekla, že si nesmím sednout, dokud všechno neumyju,“ zašeptala. „Ještě musím hostům roznést kávu.“
Vyjmul jsem jí talíř z rukou a položil ho zpátky do dřezu.
„Obuj se.“
Irena se ani nepohnula. Jen se podívala oknem směrem k altánu.
„Ona se bude zlobit, Marku.“
V tu chvíli jsem zůstal stát uprostřed kuchyně jako úplný idiot. V náručí jsem držel dítě s horečkou a poprvé za celý rok jsem svůj domov uviděl takový, jaký doopravdy byl.
Šel jsem do ložnice, vzal tašku s Matějovými věcmi, Ireninu kabelku a její telefon, který ležel na parapetu. V rohu displeje se táhla prasklina. Když jsem se vrátil, moje žena pořád stála u dřezu.
„Obuj se, Ireno.“
Tentokrát poslechla.
Matěje jsem posadil do dětské autosedačky a připoutal ho. Irenu jsem usadil vedle něj. Tašky jsem hodil do kufru. Na dort jsem zapomněl. Jen jsem krabici přisunul z lavičky na obrubník. Krém pod víkem už začínal měknout a marcipánový medvídek se převážil na bok.
Matka vyběhla z branky dřív, než jsem stačil zavřít dveře auta.
„Co to má znamenat?!“
Za ní se objevili teta Ludmila a strýc Antonín. Matčin hlas se okamžitě změnil v laskavý, přeslazený tón:
„Marečku, synku, Irena je jen unavená. Všechno si moc bere. Vždyť se snažím pro rodinu, to přece víš.“
Neodpověděl jsem jí. Naklonil jsem se k otevřenému okénku auta a položil Ireně jedinou otázku:
„Věděla máma, že je Matěj nemocný?“
Irena mlčky přikývla.
Matka mě chytila za loket.
„Vždyť mu rostou zuby! Je jen trochu horký. Proč hned tak panikaříš? Všechny děti tím projdou.“
Ustoupil jsem, vytáhl telefon a vytočil číslo 155.
Mluvil jsem klidně a rovnoměrně, přestože jsem svůj vlastní hlas skoro nepoznával. Dítěti je jeden rok. Má vysokou horečku. Zrychleně dýchá. Manželka sotva stojí. Nadiktoval jsem adresu. Dispečerka mi oznámila, že posádka už vyjíždí, a požádala mě, abych zůstal u dítěte.
Než sanitka dorazila, matka stihla polovině příbuzných vysvětlit, že jsem „celý po otci a z komára dělám velblouda“. Teta Ludmila ji chvíli poslouchala a potom se nečekaně zeptala:
„Lenko, vždyť tohle je Markův dům, ne? Tvrdila jsi, že jsi pomáhala s jeho koupí.“
„Je můj,“ odsekla matka. „Já tady o všem rozhoduju. Syn mi za to přece platí.“
Odemkl jsem telefon. Měl jsem v něm složku, kterou jsem vytvořil ještě při vyřizování nemovitosti. Jmenovala se jednoduše „DŮM“.
Otevřel jsem výpis z katastru a podal telefon tetě. Vlastníci: Marek Kovář a Irena Kovářová. Potom jsem otevřel bankovní aplikaci. Na displeji se před ní objevila dlouhá řada pravidelných měsíčních převodů se stejnou poznámkou: „Mamince na domácnost“.
Teta Ludmila projížděla transakce dlouho. Nakonec pomalu zvedla oči ke své sestře. Právě v tom okamžiku zavrzaly dveře na verandě.
Z domu vyšla moje sestřenice Veronika. V rukou nesla velký černý pytel. Jakmile nás uviděla, zarazila se.
„Jejda.“
Matka nápadně zbledla.
„Veroniko, vrať se k hostům.“
„Chtěla jsem jen vynést odpadky.“
Z pytle vyčníval roh kartonové krabice. Okamžitě jsem poznal logo obchodu s domácími spotřebiči, kde jsme si s Irenou kdysi prohlíželi kávovar. Nakonec jsme usoudili, že si zatím vystačíme s obyčejnou konvičkou.
„Co je v tom pytli?“ zeptal jsem se.
„Odpadky,“ odpověděla Veronika.
„Ukaž mi to.“
„Ty se teď budeš hrabat i v pytlích s odpadem?“ skočila nám do řeči matka.
Všechno mi došlo právě kvůli tomu, jak rychle se ten pytel pokusila chránit. Otevřel jsem ho. Uvnitř byla krabice od kávovaru, pouzdro z klenotnictví, cenovky, visačky a účtenky. Jednu věc po druhé jsem začal vytahovat.
Šaty — přesně ty, které měla matka právě na sobě. Náušnice. Účtenka za pronájem altánu a světýlek. Nákup potravin. Díval jsem se na částky a cítil, jak mi tuhnou prsty, přestože venku bylo přes třicet stupňů.
„Ty jsi to všechno zaplatila?“
Matka narovnala záda.
„A kdo měl podle tebe zaplatit narozeniny tvého syna?“
Podíval jsem se do dvora. Dvě desítky dospělých seděly pod altánem u plných stolů. Hudba, krevety, sklenky vína. A můj syn s horečkou čekal v autě.
„Mami, kde je tady Matějova oslava?“
„Nevymýšlej nesmysly.“
„Kde jsou balónky? Kde je dětský stůl? Ukaž mi aspoň jedno dítě, které je na téhle oslavě.“
Odpovědí bylo ticho.
„Tohle je tvoje oslava, mami.“
„Už snad nesmím pozvat příbuzné?“
„Za moje peníze?“
„Za rodinné peníze!“
Přistoupil jsem k autu. Irena měla hlavu opřenou o opěrku a oči zavřené. Matěj spal v sedačce. Byl celý rudý a vlasy měl promočené potem.
„Ireno, kdy naposledy zůstala máma s Matějem sama? Aspoň na hodinu?“
„Nebudeš tady dělat výslech!“ vykřikla matka.
„Ptám se Ireny. Ireno?“
Moje žena oči neotevřela.
„Třikrát. Možná čtyřikrát. A vždycky jen na chvíli.“
„Za celý rok?“
Přikývla.
„Kdo vařil?“
Mlčela.
„Kdo uklízel dům?“
Irena zavrtěla hlavou.
„Nakupovala máma alespoň potraviny?“
„Někdy.“
„A všechno ostatní?“
„Já.“
„Za jaké peníze, Ireno?“
„Z rodičovské. A z toho, co jsem si stihla odložit, když jsem ještě pracovala.“
Otočil jsem se k matce.
„Dvacet pět tisíc každý měsíc, mami.“
Pevně sevřela rty.
„Nebudeš přede všemi počítat peníze.“
„Kam mizely?“
„Do domu!“
„Konkrétně na co?“