„Na všechno potřebné!“
Než stačila říct víc, objevilo se za rohem bílé auto s červeným pruhem.
Záchranářka, menší žena s brýlemi, Matěje prohlédla, poslechla mu dýchání a změřila teplotu. Potom se na mě podívala přes obroučky.
„S dítětem okamžitě do dětské nemocnice. Ne až ráno, hned. Při takovém dýchání nemůžete zůstat doma a čekat, jestli to přejde.“
Po těch slovech pro mě přestaly existovat účtenky i hádky. Než jsem usedl za volant, obrátil jsem se k hostům.
„Oslava končí. Prosím, rozejděte se.“
Matka vykročila ke mně.
„A co já?“
„Promluvíme si později.“
„Marku, já tady bydlím!“
„Dnes přespíš u tety Ludmily.“
„Ty vyhazuješ vlastní matku z domu?“
„Teď vezu svého syna do nemocnice. O všem ostatním rozhodneme, až budu vědět, že je Matěj i Irena v pořádku.“
Matka se rozhlédla po příbuzných a čekala, že se jí někdo zastane. Nikdo však nepromluvil. Lidé najednou začali hledat v kapsách klíče od aut.
V nemocnici Matěje prohlédla pediatrička, unavená žena s vlasy pevně staženými na zátylku. Řekla nám, že se naštěstí nestalo nic kritického, ale udělali jsme správně, když jsme nečekali do rána. U malých dětí je vysoká horečka spojená se zrychleným dýcháním vážným důvodem k okamžité návštěvě lékaře, ne k tomu, aby se doma „přespala“.
Nechali si nás přes noc na pozorování. Kolem jedné hodiny ráno Matěj konečně usnul. Rozhodil ruce stejně jako doma ve své postýlce.
Podíval jsem se na Irenu. Seděla na kraji židle, bledá a pohublá, s hlubokými stíny pod očima.
„Teď jsi na řadě ty,“ řekl jsem.
„Co tím myslíš?“
„Musí tě také prohlédnout lékař.“
„Marku, mně nic není.“
Ta věta mě zasáhla jako facka. „Nic mi není.“ Kolikrát jsem to od ní slyšel během našich telefonátů? A kolikrát jsem tomu bez přemýšlení uvěřil?
„Ne,“ odpověděl jsem. „Není to v pořádku.“
Irena se rozplakala. Beze zvuku, bez jediného vzlyku. Slzy jí jen stékaly po tvářích a ona si je neutírala. Přisunul jsem si židli blíž.
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Říkala jsem ti to.“
„Kdy?“
„Pamatuješ, jak jsem v březnu říkala, že jsem úplně vyčerpaná?“
Pamatoval jsem si to. Tehdy jsem jí odpověděl: „Ještě chvíli vydrž, vždyť je máma doma a pomáhá.“
„A když jsem ti říkala, že k nám skoro každý den chodí hosté?“
I to jsem si vybavil. Dokonce jsem se smál: „Nech mámu trochu pobavit, určitě se sama nudí.“
„A když jsem tě prosila, abys jí neposílal tolik peněz?“
Tentokrát už mi do smíchu nebylo. Jasně jsem si vzpomněl na vlastní odpověď: „Ireno, máma přece ví nejlíp, co domácnost potřebuje.“ Uši mi hořely hanbou.
„Proč jsi mi tedy neřekla všechno přímo?“
Irena si otřela mokrou tvář.
„A zeptal ses mě někdy přímo?“
Neměl jsem co říct.
Pracoval jsem dvanáct hodin denně a upřímně věřil, že svou část povinností plním. Vydělávám. Posílám peníze. Zajišťuji rodinu. Přitom jsem si nevšiml, jak moje žena mizí před očima. Neviděl jsem, že jí snubní prsten začal na prstu volně klouzat. Nechápal jsem, že se bojí mojí matky.
„Říkala, že ten dům patří jí,“ zašeptala Irena.
„Je to náš dům.“
„Já vím.“
„Tak proč jsi ji poslouchala?“
Dlouho mlčela, než odpověděla:
„Protože mi tvrdila, že vždycky budeš stát na její straně. Říkala, že jí posíláš peníze, protože mi nevěříš. Že dům je vlastně tvůj, ona je tvoje matka, a proto má právo rozhodovat, jak to u nás bude fungovat. A pokud si začnu stěžovat, označíš mě za nevděčnou.“
Zakryl jsem si obličej dlaněmi.
Matka nevyužívala jen moje peníze. Využila také moji dobrovolnou slepotu. A tuto možnost jsem jí dal sám.
Druhý den ráno, zatímco Irena krmila Matěje nemocniční přesnídávkou, jsem otevřel bankovní výpisy. Tentokrát jsem nekontroloval jen platby matce, ale úplně všechny výdaje, měsíc po měsíci.
Potom jsem jí zavolal a požádal ji, aby mi vysvětlila, za co peníze utrácela. Nejdřív se urazila. Pak prohlásila, že se vlastnímu synovi nemusí z ničeho zpovídat. Následně tvrdila, že si nikdy neschovávala účtenky.
A potom se nechala strhnout a bezděčně se prořekla:
„Vždyť jsem neutratila všechno! Něco jsem si odkládala!“
„Kam?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
„Mami, kde ty peníze jsou?“
„Na mém účtu.“
„Kolik jich tam je?“
Řekla částku — sedmdesát osm tisíc. Těžce jsem se posadil na lavičku v nemocniční chodbě. Celou dobu jsem si myslel, že peníze padly na jídlo, praní, plenky, léky a další potřeby mé rodiny.
Část z nich nepochybně skutečně šla na domácnost. Nemalá suma však zůstávala na matčině účtu nebo se měnila v nové šaty a šperky.
„Chceš ze mě udělat zlodějku?“ rozčílila se, když jsem požádal o vrácení zbytku.
„Chci jen to, co zbylo z mých převodů.“
„Ale já jsem si je přece odkládala!“
„Pro koho?“
Mlčela.
„Pro koho sis ty peníze šetřila, mami?“
„Pro sebe. Snad si to nezasloužím?“
Najednou všechno zapadlo na své místo.
„Možná ano. Ale pak jsi měla říct: ‚Synku, potřebuji peníze.‘ Nikdy bych ti je neodmítl.“
„Jsem tvoje matka!“
„Ano, jsi moje matka. Ale nejsi účetní naší rodiny ani paní našeho domu.“