„Ona se bude zlobit, Marku.“
Irena to řekla tak tiše, že jsem ji skoro neslyšel. Ani se na mě nepodívala. Jednou rukou k sobě tiskla našeho syna, druhou svírala houbičku, z níž na podlahu stékala špinavě šedá pěna. Oči měla upřené k oknu, za kterým se ze dvora ozývala hlasitá hudba a smích lidí, kteří právě připíjeli na další přípitek.
Stál jsem uprostřed vlastní kuchyně a držel našeho Matěje v náručí. Dobře jsem věděl, o kom Irena mluví. Nerozuměl jsem jen jediné věci: od kdy se moje žena bojí sednout si ve svém vlastním domě? A jak je možné, že jsem jako dospělý muž nic z toho neviděl?
Ten den jsem poprvé po půl roce odešel ze stavby dřív. Pracoval jsem jako stavbyvedoucí a právě jsme na novostavbě betonovali strop, takže se na mě vedoucí podíval, jako bych ho žádal o volno ne na několik hodin, ale na celý měsíc.
„Matěj má zítra rok,“ vysvětlil jsem. „Chci přijet dřív, dokud ještě nespí.“
„Jeď už, tati,“ mávl rukou.
Na sedadle spolujezdce stála krabice s medovníkem z cukrárny u tržiště. Na dortu byl modrý marcipánový medvídek a velká jednička. Prodavačka se mě dvakrát ptala, jestli ho v tom horku zvládnu dovézt, a pro jistotu přidala dovnitř sáček s ledem.
V přihrádce ležela stříbrná lžička s vyrytým jménem „Matěj“. Takové lžičky se prý dávají k prvnímu zoubku. Matějovi vyrostl první zub už na jaře, ale já se to dozvěděl jen z fotografie, kterou mi Irena poslala v šest ráno. V tu dobu už jsem byl dávno v práci.
Na zadním sedadle ležel balíček s šaty. Lněnými, chrpově modrými, s jemnou výšivkou u límce. Ještě v květnu si je Irena zkoušela v malém obchůdku. Točila se před zrcadlem, usmála se na svůj odraz, potom je sundala a pověsila zpátky.
„K čemu by mi teď byly?“ řekla tehdy. „Buď jsem s dítětem, nebo stojím u sporáku. Kam bych si je měla vzít?“
O týden později jsem se do toho obchodu vrátil a šaty koupil.
Po smrti otce zůstala moje matka Lenka sama v malé obci. Když se narodil Matěj, sama navrhla, že se k nám nastěhuje.
„Jste ještě mladí a všechno pořádně neumíte,“ řekla mi do telefonu. „Pomůžu vám. Pohlídám malého, uvařím, nakoupím. Ty pracuj, synku, o nic se nestarej.“
A já se skutečně nestaral. Prvního dne každého měsíce jsem jí posílal dvacet pět tisíc korun. Na jídlo, energie a všechno, co bylo potřeba pro dítě. Matka tvrdila, že je to tak praktičtější. Byla přece pořád doma a nejlépe věděla, co nám chybí.
Když jsem volal ze stavby, Irena odpovídala vždy stejně:
„Všechno je v pořádku, Marku.“
A někde v pozadí se ozýval matčin veselý, starostlivý hlas:
„Ireno, dej mi to, udělám to sama. Řekni mu, ať se nebojí.“
To mi stačilo. Slyšel jsem přesně to, co jsem slyšet chtěl.
Naši ulici jsem skoro nepoznával. Auta stála po obou stranách silnice a někdo dokonce nechal starý vůz napůl na trávníku u naší branky. Ze dvora duněla hudba tak silně, až se třásla skla v sousedním domě.
Kolem mě se protlačil strýc Antonín, manžel matčiny sestry. V rukou nesl obrovský tác s krevetami. Jen mi kývl, jako bych byl náhodný známý, a spěchal dál.
Pod ořechem stál pronajatý altán ověšený světýlky. Pod ním byly dva dlouhé stoly a u nich sedělo nejméně dvacet lidí. Polovinu z nich jsem předtím viděl snad jen na svatbách a pohřbech.
Stoly se prohýbaly pod jídlem. Špízy, pečená kachna, uzený losos, krevety, mísy masa a sýrů. Matka procházela mezi hosty v nových šatech a v uších se jí třpytily náušnice, které jsem nikdy předtím neviděl. Když dolévala víno tetě Ludmile, hlasitě prohlásila, aby ji slyšeli všichni kolem:
„Můj Marek vydělává dobře. Všechny peníze dává mně, protože ví, že se o ně matka postará nejlépe.“
„A kde je Irena?“ zeptala se teta.
„V kuchyni. Nejdřív ať umyje nádobí, potom rozdá hostům kávu.“
Matka pozvedla sklenku a zasmála se.
„Paní domu jsem tady já, Ludmilo. A snacha? Porodila dítě, tak ať se teď stará o domácnost.“
Někdo se uchechtl. Ostatní se tvářili, že nic neslyšeli. Já také mlčel. Položil jsem dort na lavičku u branky a vešel do domu.
V kuchyni bylo dusno jako ve skleníku. Rekonstrukci jsme ještě nestihli dokončit, klimatizaci jsme neměli a ventilátor, jak jsem se později dozvěděl, matka odnesla ven, „aby se hosté nepotili“. Okno zůstávalo zavřené, protože matka tvrdila, že průvan by mohl dítěti ublížit.
Irena seděla na nízké stoličce u dřezu. Matěj jí visel na paži a tvář měl přitisknutou k jejímu rameni. Volnou rukou drhla mastnotu z pekáče. Mezi zuby držela okoralý kus chleba a po malých soustech z něj ukusovala. Tak jedí lidé, kteří si nemají čas ani sednout ke stolu.
Přistoupil jsem k ní a vzal jí dítě z náručí.
Matěj byl rozpálený. Ne jen teplý, ale přímo pálil, jako by v náručí držel rozpálený polštářek. Přitiskl jsem ucho k jeho hrudníčku. Dýchal rychle a mělce, jako by právě doběhl dlouhý závod.
Podíval jsem se na Irenu. Snubní prsten se jí na prstu otočil kamenem dolů. Dříve jí seděl pevně. Když vstávala ze stoličky, musela se chytit okraje kuchyňské linky, aby neztratila rovnováhu.
Jen o vteřinu později se znovu natáhla po špinavém nádobí.