„Představ si, Radku, že já také. Každý den od osmi do pěti. Takže si budeš muset poradit sám.“
Do práce odcházel rozzlobený. Dobře jsem věděla, že pořádný slavnostní stůl připravit nedokáže. Z kuchařských schopností ovládal pouze míchaná vajíčka, a ani ta se mu nepovedla pokaždé.
Sobota přišla dřív, než čekal.
Ráno jsem šla ke kadeřnici, potom jsem se zastavila v oblíbené kavárně a bez spěchu si dala kávu s teplým croissantem. Domů jsem se vrátila asi půl hodiny před příchodem hostů.
Byt byl naplněný pachem připálené cibule a opravdové paniky. Radek pobíhal mezi stolem a sporákem. Na kuchyňské lince stály plastové krabičky z nedalekého supermarketu: několik slepených salátů, levný nářez se zaschlými okraji a grilované kuře, které vypadalo, jako by svůj život ukončilo dávno předtím, než dorazilo do obchodu.
„Opravdu chceš tohle servírovat hostům?“ zeptala jsem se a pohlédla na stůl.
„Lenko, prosím, pomoz mi!“ zasténal téměř bezmocně. Z jeho někdejšího sebevědomí nezbylo nic. „Aspoň to přendej do normálních misek!“
„Misky jsou nahoře ve skříňce. Na tvé straně.“
Vtom zazvonil zvonek.
Milada vstoupila do bytu s důstojností skutečné oslavenkyně. Vlasy měla vysoko vyčesané, voněla drahým parfémem a oblékla si nové třpytivé šaty. Za ní postupně vešli příbuzní — teta Ludmila s manželem a potom hluční Novákovi.
„A už je tady naše oslavenkyně!“ pokusil se Radek o radostný úsměv, ale vyšla z toho spíš bolestná grimasa. „Pojďte dál, jen pojďte, milí hosté!“
Příbuzní vešli do pokoje a téměř současně se zastavili.
Na stole ležel čistý ubrus — jediná věc, kterou jsem pro oslavu udělala. Na něm stály smutné plastové krabičky z obchodu a nešťastné kuře, které Radek ani nerozporcoval a položil ho na velký talíř vcelku. Chyběl domácí aspik, koláče i můj proslulý salát s jazykem.
„Co to má být?“ Milada se zastavila u svého místa. Obočí jí pomalu vystoupalo téměř k účesu.
„Mami, dej si,“ zamumlal Radek. „Jsou tu saláty… kuře…“
„Saláty rovnou v plastových krabičkách?“ Teta Ludmila, která nikdy neoplývala taktem, hlasitě odfrkla. „Lenko, ty jsi nemocná? Nebo jste nás dnes vůbec nečekali?“
Všichni se podívali na mě. Seděla jsem klidně na kraji pohovky, upravená, v hezkých šatech, a listovala časopisem.
„Jsem naprosto zdravá, Ludmilo. Jen jsme s Radkem přešli na nový rodinný systém. Takový moderní evropský model.“
„Jaký model?“ zeptala se tchyně chladně.
„Oddělené finance.“ Zvedla jsem se z pohovky. „Radek si nedávno spočítal výdaje a zjistil, že ho prý vyjídám. Že v podstatě žiju na jeho účet. Pak mi řekl: ‚Živ se sama.‘ Tak se teď živím sama. A o své hosty se stará sám, za ty velké peníze, které na mně od té doby šetří.“
Místnost okamžitě ztichla.
„Radku?“ Milada se pomalu otočila k synovi. „Mluví pravdu?“
„Mami, já…“ Radek zrudl tak silně, že mu ztmavly i uši. „Chtěl jsem jen trochu optimalizovat rodinné výdaje. Vždyť máme hypotéku…“
„Optimalizovat?“ zopakovala velmi tiše. Její tón byl tak klidný, až z něj ostatním nebylo dobře. „Takže všechny ty roky, kdy jsem obdivovala vaše krásně prostřené stoly a s tvým otcem jsme si říkali, jak dobře se vám žije… to všechno zařizovala Lenka?“
„My jsme přece spolu…“
„Nelži,“ přerušila jsem ho.
Přešla jsem ke komodě, otevřela zásuvku a vytáhla předem připravenou složku.
„Jsem účetní, Radku. A jestli něco opravdu umím, tak počítat peníze.“
Položila jsem před něj vytištěné tabulky.
„Tady jsou výdaje za minulý rok. Potraviny, domácí potřeby, dárky pro tebe i pro Miladu, tvoje ošetření zubu, oblečení a spousta dalších věcí. Za rok je to skoro milion korun. Tvoje splátky hypotéky přitom činily tři sta šedesát tisíc.“
Podívala jsem se na náhle ztichlé příbuzné.
„Když se podíváme na čísla, vyjde z toho úplně jiný obraz. Většinu času jsem živila já tebe, Radku. Nakupovala jsem jídlo, oblékala tě, starala se o domácnost a dělala všechno pro to, abys mohl působit jako skutečná hlava rodiny. Ty sis ale zřejmě myslel, že potraviny samy naskakují do lednice, oblečení se samo vypere, oslavy se připravují z ničeho a všechno je zdarma.“
Radek stál se sklopenýma očima. Neměl co říct. Proti číslům se nedalo protestovat. A ten ubohý stůl před celou rodinou byl přesvědčivější než jakýkoli výpočet.
Milada pomalu došla ke stolu. S očividným odporem napíchla vidličkou kolečko salámu přímo z plastové krabičky. Chvíli se dívala na něj, potom obrátila pohled k synovi.
„To je ostuda,“ pronesla klidně.
Nekřičela. Nedělala scénu. Právě proto její slova dopadla tak tvrdě.
„Celý život jsem si myslela, že jsem vychovala muže. A přitom jsem vychovala…“
Větu nedokončila.
Pak se obrátila ke mně.
„Leničko, odpusť nám. Jsme staří hlupáci. Příliš jsme ho rozmazlili.“
„Vy jste ho nerozmazlili, Milado. A ani já ne. Já jsem ho prostě milovala. Myslela jsem, že si toho člověk všimne a bude si toho vážit. Jak se ukázalo, spletla jsem se.“
Tchyně mlčky přikývla a vzala si kabelku.
„Tak pojďme všichni pryč. Nemáme důvod tu sedět. Najdeme restauraci a všechny pozvu já. A ty, synku, zůstaneš doma. Šetři dál. Alespoň dojez ty svoje plastové saláty.“