— Terezo, přestaň dělat divadlo. Okamžitě se vrať domů.
— To už není můj domov, — odpověděla klidně. — Dnes ráno jsi mi to sám vysvětlil.
— Špatně jsi mě pochopila.
— Tak mi vysvětli, co jsem měla pochopit. Že se mám nastěhovat do bytu tvé matky jako bezplatná služka? Každý den poslouchat její výčitky a ještě jí děkovat, že mě tam nechá bydlet?
— Máma je přece hodná žena…
— Tvoje matka mě nemůže vystát. A ty to moc dobře víš.
Martin se odmlčel.
V pozadí se ozval hlas Aleny. Zjevně mu napovídala, co má říct.
— Poslouchej, — promluvil Martin tišeji, — zítra se sejdeme a všechno v klidu probereme. Bez hádek.
— Nemáme už co probírat. Zítra začnu zařizovat rozvod.
— Terezo, proč tak spěcháš?
— Osm let jsem nikam nespěchala. Teď už toho bylo dost.
Tereza hovor ukončila.
Až potom si uvědomila, že se jí ruce vůbec netřesou.
Byly dokonale klidné.
Následující ráno se bytem linula příjemná vůně čerstvých palačinek.
Jana stála u sporáku a vesele si pobrukovala.
— Dobré ráno, budoucí rozvedená! — pozdravila sestru žertem.
— Zatím ještě rozvedená nejsem, — usmála se Tereza. — Ale už jsem na cestě.
U snídaně začaly plánovat další měsíce.
Tereza si chtěla pronajmout menší byt blízko práce, nejlépe někde v centru.
Přihlásit se na francouzštinu.
Vrátit se ke sportu.
A možná si pořídit kočku, po které dlouho toužila.
— A co děti? — zeptala se Jana opatrně.
Tereza chvíli mlčela.
— Něco jsem pochopila. Celé roky jsem netoužila jen po dítěti. Představovala jsem si naši rodinu s Martinem. Chtěla jsem dítě právě s ním. Možná ale moje tělo vědělo lépe než já, co dělá.
— Takže moudré tělo.
— Velmi moudré, — usmála se Tereza. — Uvidíme, co život přinese. Třeba potkám pořádného muže a všechno se podaří.
Vtom znovu zazvonil telefon.
Tentokrát volala Alena.
— Zvedneš to? — zeptala se Jana.
— Proč? — odpověděla Tereza klidně a hovor odmítla. — Nemám jí co vysvětlovat.
Tchyně se však nevzdala.
Volala znovu a znovu.
Po pěti neúspěšných pokusech přišla zpráva:
„Terezo, přijeď. Musíme si spolu pořádně, lidsky promluvit.“
Tereza se zadívala na obrazovku.
— Víš co? Přesto tam pojedu, — řekla nečekaně. — Chci slyšet, co mi hodlá nabídnout.
Alena otevřela dveře téměř okamžitě.
Vypadala neobyčejně zmateně.
Tereza byla zvyklá vídat ji panovačnou, rozhodnou a naprosto přesvědčenou o vlastní pravdě.
Teď před ní stála skoro jiná žena.
— Pojď dál, — vybídla ji tiše. — Dáš si čaj?
— Ne, děkuji. Promluvme si rovnou.
Tereza zůstala stát v předsíni.
— Martin mi říkal, že se chceš rozvést.
— To je pravda.
— Kvůli bytu?
Tereza se na ni pozorně podívala.
Zdálo se, že Alena skutečně nechápe, proč se rozhodla odejít.
— Paní Nováková, řekněte mi upřímně: považujete mě vůbec za dobrou manželku svého syna?
— No… — žena zaváhala. — V podstatě ano.
— Opravdu? Tak proč jste mi po celých osm let dávala najevo, že si Martin zaslouží někoho lepšího?
— Nic takového jsem nikdy neřekla!
— Řekla. A ne jednou. Vadilo vám, že málo vydělávám. Kritizovala jste můj vzhled. A pokaždé, když jsme neměli dítě, jste si našla další poznámku. Myslela jste si, že si ničeho nevšímám?
Alena sklopila oči.
— Já jen chci, aby měl můj syn to nejlepší.
— A já byla jedním z nejlepších darů, které mu život mohl dát, — odpověděla Tereza klidně. — Jenže ani on, ani vy jste to nikdy nepochopili.
— Terezko…
— Ne. Dost. Dostanete přesně to, co jste chtěla. Nový byt bude váš. Starý byt, který Martin zdědil po dědečkovi, můžete pronajímat. Váš syn zůstane po vašem boku a pod vaším neustálým dohledem. Teď mu můžete najít jinou ženu. Nejlépe takovou, která nebude nikdy odporovat.
Tereza se otočila ke dveřím.
— Počkej! — zvolala za ní tchyně. — A kdyby… kdyby byl nový byt napsaný na vás oba?
Tereza se zastavila.
— Promiňte?
— Mohli bychom ho rozdělit napůl. Tobě by patřila jedna část a Martinovi druhá.
Tereza se na ni dlouze zadívala.
— Paní Nováková, milujete svého syna?
— Samozřejmě! Co je to za podivnou otázku?
— Pak pro něj udělejte alespoň jednou něco opravdu užitečného. Řekněte mu otevřeně, že přišel o milující manželku proto, že celý život dovoloval své matce řídit jeho manželství.
— Ale Martin tě přece miluje!
Tereza pomalu zavrtěla hlavou.
— Ne. Jen si zvykl, že jsem pořád po ruce. Láska a zvyk jsou dvě úplně rozdílné věci.
Po těch slovech odešla.
A tentokrát se už nehodlala vrátit.
Uplynul měsíc.
Tereza si pronajala útulný jednopokojový byt ve starém domě s vysokými stropy.
Našla si místo v dobré projekční kanceláři, kde jí nabídli odpovídající pozici i plat.
Přihlásila se na kurz francouzštiny.
Začala pravidelně chodit do posilovny.
Každý nový den jí pomalu vracel víru ve vlastní schopnosti.
Martin se jí ještě několikrát pokusil dovolat.
Tvrdil, že se mu po ní stýská.
Ujišťoval ji, že si uvědomil své chyby.
Sliboval, že všechno změní, a dokonce byl ochotný mluvit o společném vlastnictví bytu.
Tereza však dobře věděla, že skutečná změna nepřijde.
Martin se nikdy neodhodlá dělat důležitá rozhodnutí proti vůli své matky.
A nejspíš o to ani doopravdy nestojí.
— Tak co, jak se ti daří? — ptala se Jana pravidelně.