Dva týdny.
Znělo to nemožně.
A zároveň jako odpočítávání k okamžiku, kdy budu muset Terezu znovu sbírat po dalším zklamání.
Ona se mezitím propadala stále hlouběji.
Přestala chodit dolů na snídani.
Tři dny za sebou měla stejnou šedou mikinu.
Když jsem zaklepala, odpovídala jediným slovem.
Čtvrtého dne jsem vešla do jejího pokoje, abych odnesla prádlo.
Pod postelí jsem zahlédla sešit.
Snažila jsem se ji udržet nad vodou drobnými, milosrdnými lžemi.
„Musím něco zařídit,“ říkávala jsem.
Ve skutečnosti jsem obíhala galanterie a hledala přesný odstín smetanové hedvábné nitě, o který mě Adam požádal ve zprávě.
Když jsem toho čtvrtého dne uklízela, vytáhla jsem sešit zpod postele.
Nebyl to deník z prvního ročníku, který jsem kdysi našla za knihami.
Tenhle byl novější.
Psala ho ve druhém ročníku.
Rukopis už nebyl kulatý. Tahy byly ostřejší, tvrdší a plné vzteku.
Samá jména.
Stránka za stránkou.
Dívky, které si šeptaly, kdykoli kolem nich prošla.
Kluci, kteří začali několik dní po Jakubově pohřbu psát na internet odporné věci.
Komentáře, které si vytiskla.
Snímky obrazovky.
Každý z nich pečlivě vložený mezi stránky jako vylisovaná květina, kterou čas změnil v černý popel.
Vzala jsem telefon.
Fotila jsem stránku po stránce.
Potom jsem se posadila doprostřed jejího pokoje a četla od prvního řádku až k poslednímu.
Teprve tehdy jsem pochopila.
Skutečným nepřítelem nebyla prodavačka.
Ani smetanové šaty ve výloze.
Byl jím zástup krutých hlasů, které v sobě moje dcera nosila celé dva roky.
Hlasy zaklíněné mezi žebry.
Znovu jsem sáhla po telefonu.
Všechny fotografie jsem poslala Adamovi.
Přidala jsem jedinou krátkou zprávu.
Nevím, jestli ti to pomůže. Ale myslím, že bys měl vědět, co v sobě celou dobu schovává.
Na displeji se objevily tři tečky.
Zmizely.
Objevily se znovu.
A opět se ztratily.
Seděla jsem na koberci a několik minut jen sledovala prázdnou obrazovku.
Přemýšlela jsem, co může sedmnáctiletý kluk udělat se seznamem cizí krutosti necelé dva týdny před plesem.
Možná ty stránky spálí.
Možná je přečte a bude truchlit spolu se mnou.
Neposlala jsem mu je proto, že bych měla plán.
Poslala jsem je, protože jsem jejich tíhu už nedokázala nést sama.
Když odpověď konečně přišla, byla v ní jediná věta.
Některé věci jsem už věděl. Děkuju za ty ostatní.
O minutu později dorazila další zpráva.
Teď už vím, co udělám.
Dívala jsem se na ni tak dlouho, až displej zčernal.
Samozřejmě že věděl.
Celou dobu stál po jejím boku.
Chodil stejnými školními chodbami.
Slyšel posměšky, o nichž jsem já dostávala jen útržkovité zprávy.
Střih šatů už měl dávno promyšlený.
Teď našel i to, co jim dá smysl.
Šestého dne ráno jsem udělala chybu.
Z kuchyně jsem telefonovala do obchodu s obuví.
„Potřebovala bych dámské lodičky ve velikosti devětatřicet. Smetanové. Nízký podpatek. Ano, jsou na maturitní ples.“
Jakmile jsem hovor ukončila a otočila se, Tereza stála ve dveřích.
Dlouho se na mě dívala beze slova.
Pak řekla tiše:
„Pořád se mě snažíš vrátit k tomu, jaká jsem byla.“
„Co to děláš?“
„Řekla jsem ti, ať přestaneš!“ Hlas se jí náhle zlomil. „Prosila jsem tě. Proč mě vůbec neposloucháš?“
„Pořád chceš zpátky tu holku, kterou jsem bývala. Jenže ona už není, mami. Zemřela ve stejný den jako Jakub. Proč to nechceš pochopit?“
Nadechla jsem se, ale hlas se mi přesto třásl.
„Protože miluju i Terezu, kterou jsi teď. Miluju tě tady, v téhle kuchyni. Miluju tě i v té šedé mikině, kterou nosíš každý den. Jen jsem si přála, abys měla jeden jediný večer, kdy by ses mohla znovu nadechnout.“
Prudce za sebou zabouchla dveře pokoje.
Rána otřásla obrázky na stěně.
„Pro koho?“ vykřikla z druhé strany. „Pro tebe? Nebo pro něj?“
Ještě několik vteřin jsem zůstala stát s telefonem sevřeným v dlani.
Málem jsem Adamovi hned zavolala.
Málem jsem přešla přes zahradu k jejich domu a řekla mu, aby přestal. Aby odložil jehlu, zapomněl na šaty, vyspal se a přestal si ničit ruce kvůli něčemu, co Tereza stejně odmítne.
Neudělala jsem to.
Místo telefonátu jsem se vydala k jejich domu pěšky.
Jeho maminka otevřela ještě předtím, než jsem stihla zaklepat podruhé.
Neřekla nic.
Jen ukázala ke schodům.
Pomalu jsem vystoupala do patra.
Dveře Adamova pokoje zůstaly pootevřené.
Lehce jsem je posunula.
Spal.
Usnul přímo u šicího stroje.
Tvář měl položenou na stole a v dlani stále držel cívku nitě, jako by se jí odmítal vzdát i ve spánku.
Po podlaze kolem něj byly rozházené vytištěné fotografie stránek z Terezina deníku.
Vedle jednotlivých jmen nakreslil obyčejnou tužkou malé kroužky.
Za jeho zády stála na krejčovské panně hotová róba.
Smetanově bílá.
Ušlechtilá.
Pevně vytvarovaná.
Po sukni se v několika vrstvách rozvíjely látkové růže. Vypadalo to, jako by v pokoji přes noc vyrostla celá zahrada.
Přistoupila jsem blíž.
A potom jsem si všimla něčeho zvláštního.
Uvnitř jedné růže bylo něco skryto.
Jemné stehy.
Snad slova.
Něco všitého hluboko mezi hedvábné okvětní lístky tak nenápadně, že se to dalo objevit jen tehdy, když člověk květ opatrně rozevřel.
Natáhla jsem ruku.
Pak jsem ji stáhla.