Markův profil byl třetí, který jsem otevřela.
Cestou k Aleně jsem se omlouvala téměř za všechno.
Za kolonu na výpadovce.
Za klimatizaci, která foukala příliš studeně.
Za mastný otisk dětské ruky na skle u jeho sedadla.
Jako by každá nepříjemnost, která se v autě objevila, byla moje osobní vina.
Marek na to ani jednou neupozornil.
Místo toho trpělivě čelil nekonečnému proudu otázek mých dětí.
Ano, několikrát hrál v televizní reklamě.
Ne, slavný opravdu nebyl.
Ano, jednou vystupoval jako pirát na veletrhu zubní techniky.
Vyprávěl to tak vážně, že všechny tři děti vybuchly smíchy a já se po dlouhé době přistihla, že se směju s nimi.
Žádná celebrita to skutečně nebyla.
Moje nejmladší dcera na něj vytřeštila oči.
„A měl jste opravdovou šavli?“
Marek se zatvářil přísně, ale v očích mu jiskřilo.
„Kdepak. Místo šavle jsem měl obrovský kartáček na zuby.“
Děti se rozesmály ještě hlasitěji.
Na několik vzácných minut zmizelo napětí z auta úplně.
Bylo nám lehce, jako by nás nečekalo nic horšího než obyčejné koupání a přeplněný stůl.
Pak jsme zabočili do ulice, kde Alena bydlela.
A lehkost se vypařila.
Tomášovo tmavé SUV stálo na příjezdové cestě.
Vedle něj se leskl Ivetin bílý kabriolet.
Žaludek se mi sevřel tak prudce, že jsem málem projela kolem domu.
Tomáš už dorazil.
Marek si toho všiml okamžitě.
Neřekl mi žádnou prázdnou větu, kterou lidé používají, když nevědí, jak pomoci.
Neřekl: „Hlavně klid.“
Ani: „To zvládnete.“
Počkal, až vypnu motor, podíval se na mě a tiše se zeptal:
„Jste připravená?“
Nebyla jsem.
Ani zdaleka.
Přesto jsem se nadechla.
„Ano.“
Byla to lež, ale potřebovala jsem ji vyslovit.
Zahrada za Aleniným domem vypadala stejně jako při každém červencovém rodinném setkání.
Voda v bazénu se pod prudkým sluncem třpytila sytě modře.
Podél plotu visely papírové girlandy v červené, bílé a modré barvě, které Alena vytahovala každý rok ze stejné krabice.
Děti běhaly bosé po trávníku a někdo z terasy na ně každou chvíli volal, aby neuklouzly.
Od grilu se valila vůně kouře, klobás a marinovaného masa. Dlouhý stůl byl plný pečených žeber, plněných vajec, chlebíčků, melounu a malých koláčků ozdobených barevnými napichovátky.
Slunce se lámalo na hladině bazénu a na okamžik všechno působilo skoro idylicky.
Na jedinou krátkou vteřinu jsem si namluvila, že to přece jen zvládnu.
Pak jsem uviděla Tomáše.
Stál u grilu.
Jednu ruku měl položenou kolem Ivetina pasu.
Měla na sobě červené plavky a přes ně lehké bílé pareo. Vlasy jí padaly na ramena v pečlivě upravených vlnách. I v horku vypadala svěže, jako žena, která nikdy neusínala vyčerpáním vedle hromady prádla a nikdy nebyla ponížena před vlastní rodinou.
Na zlomek okamžiku jsem věřila, že se nerozsypu.
Tomáš si mě zatím nevšiml.
Smál se něčemu, co vyprávěl jeho bratr.
Vypadal bezstarostně.
Jako muž, který se pohodlně usadil v životě, jenž ještě nedávno patřil také mně.
Pak se otočil.
Nejdřív se podíval na Marka.
Teprve potom na mě.
Jeho úsměv nepatrně povadl.
Marka zaregistroval dřív než svou bývalou ženu.
Než k nám Tomáš stačil dojít, přispěchala Alena.
„Kláro,“ vydechla a sevřela mě v náručí. „Zlatíčko, tobě to ale sluší.“
Nervózně jsem si uhladila šaty přes bok.
„Jsou už hrozně staré.“
Alena mě na okamžik objala ještě pevněji.
Jako by přesně věděla, proč jsem svou pochvalu okamžitě znehodnotila.
Než stačila něco říct, ozval se přes terasu Tomášův hlas.
„No vida. Tak tohle jsem nečekal.“
„Jsou už hrozně staré.“
Rozhovory v okolí postupně utichaly.
Lidé se tvářili, že se věnují talířům a dětem.
Ve skutečnosti sledovali každý náš pohyb.
Tomáš kráčel pomalu k nám.
Iveta šla těsně vedle něj.
„Kláro,“ pozdravil mě s úsměvem, který nedosáhl k očím.
Pak si přeměřil Marka.
„A tohle je kdo?“
Hluk na terase téměř zmizel.
Marek udělal jediný klidný krok dopředu.
„Marek. Klářin partner.“
Slovo partner zůstalo viset mezi námi, dlažbou a rozpáleným letním vzduchem.
Tomáš na něj několik vteřin nevěřícně zíral.
Potom se nahlas rozesmál.
„On? To myslíš vážně?“
Několik hlav se otočilo naším směrem.
„Marek. Klářin partner.“
Tomáš ukázal nejdřív na něj a potom na mě.
„Tohle má být tvůj přítel?“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře i krk.
Iveta sklopila pohled ke sklenici, ale pobavený úsměv v koutcích úst neskrývala příliš pečlivě.
Tomáš se zasmál ještě hlasitěji.
„Kláro, prosím tě. Vždyť je všem jasné, že sis ho zaplatila, aby sem s tebou šel.“
Zahrada ztichla.
„Je naprosto jasné, že je najatý.“
Ne úplně všechno však umlklo.
Z bazénu se ozvalo šplouchnutí.
V něčí sklenici cinkly kostky ledu.
Od branky dolehl dětský smích.
Dospělí ale neřekli ani slovo.
Měla jsem pocit, že se na mě dívají ze všech stran.
Na můj obličej.
Na obnošené modré šaty.
Na tělo, které Tomáš už dávno označil za nedostatečné.
Na ruce, s nimiž jsem nevěděla, co dělat.
Nikdo z dospělých se mě nezastal.
Moje prsty samy vyklouzly z Markovy dlaně.
„Promiňte,“ zašeptala jsem.
Nevěděla jsem, komu to slovo patří.
Marek mě okamžitě znovu vzal za ruku.
„Neomlouvejte se.“
Tomášův úsměv se změnil v úšklebek.