Klára se postavila vedle něj a obrátila se k hostům.
„Tohle je Roman,“ oznámila hrdě. „Právě díky němu jsem dostala povýšení.“
Roman se krátce zasmál a zavrtěl hlavou.
„Ale prosím vás. Všechno odpracovala Klára. Já jen podepsal několik dokumentů.“
Místností proběhl zdvořilý smích.
Podal jsem mu sklenici a přinutil se k úsměvu.
„Jsem rád, že jste dorazil.“
„Děkuji za pozvání.“ Rozhlédl se kolem sebe a uznale přikývl. „Máte krásný dům. Je vidět, že máte výborný vkus.“
„Za většinu toho může Klára,“ odpověděl jsem.
U dětského stolku nedaleko okna seděl Matěj. Na tváři měl rozmazaný krém a na vidličce další sousto dortu.
Právě se chystal zakousnout, když si všiml Romana.
Najednou zůstal úplně nehybný.
Vidlička mu visela ve vzduchu.
Po chvíli pomalu slezl ze židle.
Beze slova přešel přes koberec až k nám.
Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Hovory pokračovaly, sklenice cinkaly a hudba tiše plynula dál.
Matěj se zastavil přímo vedle mě.
Zvedl ulepenou ruku, ukázal na Romana a naprosto nevinně řekl větu, po níž jako by celý pokoj zamrzl.
„Tati… to je ten pán, co mi přinesl housenky.“
Roman zůstal stát se sklenkou napůl zdviženou ke rtům.
Klára vedle něj ztuhla.
Rozhostilo se ticho.
To zvláštní, husté ticho, které přichází těsně před chvílí, kdy se něčí život navždy změní.
„Co to říkal?“ zeptala se Lenka a naklonila se blíž.
„Že mu přinesl housenky,“ zopakoval pobaveně můj otec. „Děti mají neskutečnou představivost.“
Klekl jsem si k Matějovi, abychom měli oči ve stejné výšce.
Najednou se mi zdálo, že je místnost menší než před chvílí. Hudba zněla příliš hlasitě a smích hostů podivně nepřirozeně.
„Matýsku,“ řekl jsem co nejklidněji, „jaké housenky myslíš?“
Naklonil hlavu, podíval se na Romana a potom znovu na mě. Vypadal, jako by nechápal, proč se ptám na něco tak samozřejmého.
„Ty housenky, co mi přinesl.“
„Jaké přesně?“
Zamračil se, jako bych právě položil nejpodivnější otázku na světě.
„Ty gumové. Zelené a žluté. Říkal, že vypadají jako chlupaté housenky.“
Zíral jsem na něj.
Kdy mohl Roman našemu synovi přinést sladkosti?
O ničem takovém jsem nikdy neslyšel.
Hosté si začali vyměňovat nejisté pohledy.
Klára se nervózně zasmála.
Příliš rychle.
A příliš nahlas.
„Zlatíčko,“ spustila, „určitě si vzpomínáš na firemní rodinné odpoledne. Pan Roman tam přinesl sladkosti pro všechny děti.“
Roman okamžitě přikývl.
„Ano, přesně tak. Rozdávali jsme dětem balíčky s bonbony.“
Matěj však zavrtěl hlavou.
„Ne.“
Řekl to klidně a bez sebemenšího zaváhání.
„Bylo to tady.“
Ukázal směrem k chodbě.
„Přinesl mi je sem.“
„Sem?“ zopakoval jsem pomalu.
„Jo.“
„A kdy?“
„Když už byla venku tma.“
Ta jednoduchá věta mi projela tělem jako led.
Klára se znovu krátce zasmála, ale tentokrát to znělo spíš jako nervózní zakašlání.
„Matěji, broučku, asi se ti to zdálo. Pamatuješ, jak jsme si říkali, že některé sny vypadají skoro jako opravdové?“
Matěj na ni nechápavě pohlédl.
„Nebyl to sen, mami.“
Obrátil jsem se k němu a každé další slovo jsem vyslovoval opatrně.
„Poslouchej, kamaráde. Pan Roman je dnes u nás doma poprvé.“
Matěj se podíval na mě, potom na Romana a nakonec znovu na mě.
Ani na okamžik nezaváhal.
„Tak proč mi maminka říkala, že tě nesmím vzbudit?“
Nikdo se ani nepohnul.
Moje maminka pomalu položila příbor na talíř.
Lenka beze slova pohlédla na Petra.
V kuchyni se právě vysypala další dávka ledu z výrobníku. Ten obyčejný zvuk všechny vyděsil natolik, že několik lidí sebou trhlo.
Podíval jsem se na Kláru.
Pak na Romana.
Jedna tajná návštěva.
Jen jediná.
Určitě muselo existovat rozumné vysvětlení.
Muselo.
Ale lež, kterou někdo řekl našemu synovi, a prosba, aby mě za žádnou cenu nebudil, už nebyly bezvýznamné drobnosti.
Jednotlivé střípky do sebe začínaly zapadat.
Vytvářely jeden příběh.
Jen jsem ještě nebyl připravený přiznat si, jaký.
Roman si hlasitě odkašlal. Urovnal si manžetu košile a nasadil výraz člověka, kterého právě napadlo dokonalé vysvětlení.
„Myslím, že už vím, o čem Matěj mluví. Jednou jsem se tu opravdu zastavil. Jen na pár minut.“
Klára k němu prudce otočila hlavu.
„Vzpomínáš si, Kláro?“ pokračoval. „Potřeboval jsem tvůj podpis na několika dokumentech před ranní poradou.“
Klára hned přikývla.
„Ano… samozřejmě. Úplně jsem na to zapomněla.“
Díval jsem se na svou ženu a zoufale si přál, aby to byla pravda.
Aby tím všechno skončilo.
Jenže Matěj rázně zavrtěl hlavou.
„Ne!“
Rozzlobeně dupnul.
„Ten pán mi dal housenky. Maminka řekla, ať si jdu hrát, protože si s ním chce povídat. Ale já jsem stejně viděl, co dělali.“
Srdce mi začalo bušit tak silně, že jsem jeho údery slyšel až v uších.
Nejdřív bonbony.
Potom tajná noční návštěva.
Najednou jsem si nebyl jistý, jestli vůbec chci slyšet pokračování.
Každá Matějova další věta rozbíjela předchozí lež.
Klára si přitiskla dlaň k ústům.
Syn se na ni podíval a pak bez váhání pokračoval.
„Líbali jste se u lednice.“
Místností se přehnal tlumený šum.
„Pane bože…“ vydechl někdo.
Několik hostů zalapalo po dechu. Jiní sklopili oči nebo se raději odvrátili.
Žaludek se mi sevřel tak prudce, až jsem měl pocit, že se podlaha pode mnou propadla.