Rušné milánské ulice se pro mě staly místem, kde se moje bolest začala pomalu hojit. Matěj se nečekaně ujal role ochránce a průvodce. Každý den mi ukazoval město a s každou společnou hodinou se mé srdce dávalo o něco víc dohromady.
Procházeli jsme se podél kanálů Navigli, zastavovali se v kavárnách v čtvrti Brera a objevovali místa, která jsem předtím znala jen z fotografií. Svěřovala jsem mu své nejniternější myšlenky a začínala cítit, že mezi námi vzniká pouto, které ani jeden z nás nečekal.
Jednoho večera, když se nad námi ve světlech tyčila milánská katedrála, jsem pochopila, že mé city k Matějovi už nejsou jen vděčností. Rostlo ve mně něco hlubšího.
Bylo to vzrušující a zároveň děsivé. Vždyť jsem ho sotva znala. Možná za to mohla atmosféra města. Možná to nebylo skutečné. Jenže mně to skutečné připadalo.
Kouzlo tohoto místa však ještě neřeklo poslední slovo. Jednoho jasného rána jsem dostala e-mail, který znovu změnil směr celé mé cesty.
Ještě předtím, než jsem se pod vlivem své romantické představy rozhodla následovat Romana na jeho „pracovní cestu“, odpověděla jsem na profesní síti na nabídku zaměstnání v uznávaném milánském módním domě.
Teď mi nabídli místo.
Ta příležitost slibovala stabilní a samostatný život v novém městě. Současně však přinášela spoustu nejistoty. Přijmout práci by znamenalo připoutat se k Milánu a k existenci, která mi stále připadala cizí a neznámá.
Navíc mě nepřestávala trápit jedna otázka: co by to znamenalo pro můj vztah s Matějem, který sotva začal?
Zmatená jsem se s ním o nabídce bavila během procházky v dešti.
„Jsem na tebe pyšný,“ řekl, když jsem mu všechno vysvětlila. Jeho hlas byl vlídný a povzbuzující. „Je to úžasná možnost. Ušla jsi dlouhou cestu a zasloužíš si každý úspěch i všechno štěstí, které tě čeká.“
„A co my?“ zeptala jsem se tiše.
Matěj natáhl ruce a sevřel obě moje dlaně.
„To, co mezi námi vzniklo, je výjimečné. Nebudu předstírat, že to situaci nekomplikuje. Ale také vím, že láska neznamená držet jeden druhého zpátky. Znamená podporovat sny toho druhého, i když je to těžké.“
Když jsem si uvědomila, jak pravdivá jeho slova jsou, oči se mi zalily slzami. Matěj byl člověk, který pro mě chtěl opravdu to nejlepší. Chápal, jak důležité je, abych našla vlastní cestu.
„Máš možnost začít znovu a vybudovat si život, který bude skutečně tvůj,“ pokračoval a jemně mi stiskl ruku. „Ať se rozhodneš jakkoli, budu stát při tobě. Zbytek vyřešíme společně.“
Když jsme se pak políbili uprostřed zářících světel, deště a tlumeného ruchu města, zaplavila mě hluboká vděčnost. Milán mi nabídl šanci na vykoupení a v Matějovi jsem našla nejen milence, ale i skutečného partnera.
Když se blížil čas odjezdu, Matěj mi dal na výběr. Mohla jsem se s ním vrátit do Prahy, nebo zůstat v Miláně a přijmout novou práci. V obou případech slíbil, že udělá vše pro to, aby naše spojení mělo šanci.
Jeho podpora se mě dotkla natolik, že jsem konečně pochopila, po čem doopravdy toužím.
„Tady jsem našla sílu i lásku, Matěji. Ale ty jsi změnil úplně všechno,“ řekla jsem. „Chci dát šanci nám dvěma.“
A tak jsme se během poslední procházky podél Navigli rozhodli vrátit společně do Prahy a zůstat si věrní.
Když jsme však přistáli na Letišti Václava Havla, dohnala nás skutečnost. Setkali jsme se u výdeje zavazadel a cestou ven Matěj opatrně promluvil o tom, jak obtížné může být sladit náš vztah s jeho povoláním a způsobem života.
„Moje práce pro mě není jen zaměstnání. Létání a poznávání nových měst je součástí toho, kým jsem. Často budu pryč a bojím se, co by to pro nás znamenalo,“ řekl vážně.
„Miluji tě. A i když mám strach, věřím, že to dokážeme zvládnout spolu,“ ujistila jsem ho.
„Možná ne,“ pokračoval Matěj a jeho slova mezi námi zůstala viset jako těžké závaží. „Dejme si několik dní. Potřebujeme si promyslet, co od nás oba očekáváme. Chci, abys měla jistotu.“
Přikývla jsem a těžce polkla. Měla jsem pocit, že naše milánská bublina může každou chvíli prasknout.
Matěj mi pak předal poukaz na pobyt v pražském hotelu.
„Nechci, abys měla pocit, že jsi na všechno sama,“ řekl. „Nespěchej s rozhodnutím, hlavně pokud jde o Romana. Budu s tebou v kontaktu.“
„Přísahám, že chci, aby nám to fungovalo,“ vyhrkla jsem zoufale.
„Pořád si myslím, že oba potřebujeme trochu času. Cestování dokáže člověku zamotat hlavu, obzvlášť v lásce,“ přiznal.
Rozloučili jsme se lehkým polibkem a Matěj odešel.
Ještě dlouho jsem zůstala sama v terminálu. Přemýšlela jsem o své budoucnosti, když ticho mé osamělosti rozřízl Romanův posměšný hlas.
„Tak jak se ti daří po dobrodružství s pilotem?“ utrousil. Vedle sebe držel svou milenku.
„Nech mě být, Romane,“ řekla jsem, popadla tašku a chtěla odejít.
„Počkej, drahá manželko. Jak dopadla tvoje malá romantika? Moc dlouho vám to nevydrželo, že? Teď tady stojíš sama a čekáš, až tě zachráním?“ pokračoval škodolibě.
„Manželko?“ ozvala se žena vedle něj.
„Kristýno, teď ne,“ odbyl ji Roman pohrdavě.
Podívala jsem se jí do tváře a pochopila, že vůbec netušila, že je Roman ženatý.