Toho dne jsem si přál jediné: co nejrychleji se dostat domů.
Jmenuji se Matěj, je mi třicet osm let a po vyčerpávajícím pracovním týdnu jsem čekal na let z Prahy do Brna.
Na letišti panoval obvyklý ruch. Cestující pospíchali ke svým odletovým branám, někdo za sebou táhl těžký kufr, děti se dožadovaly pozornosti a z reproduktorů se ozývalo jedno oznámení za druhým. Koupil jsem si kávu a právě jsem se chystal najít volné místo, když jsem si všiml staršího muže opodál.
Mohlo mu být hodně přes osmdesát. Měl prošedivělé vlasy, brýle a v jedné ruce držel menší kufřík. Druhou se opatrně přidržoval opěradel sedadel, jako by se bál, že ztratí rovnováhu.
Ušel sotva několik kroků, pak se znovu zastavil.
Rozhodl jsem se, že mu nabídnu pomoc.
„Potřebujete pomoct?“
Stařec si mě několik vteřin pozorně prohlížel, jako by se snažil zjistit, jestli jsme se už někdy předtím setkali.
„Jestli vás tím příliš nezatížím, mladíku.“
Vzal jsem mu zavazadlo z ruky.
„Ke které bráně potřebujete?“
Vytáhl z kapsy palubní lístek.
„C18.“
Můj let odlétal od brány C21.
„Tak to máme skoro stejným směrem.“
Muž se usmál.
„Zdá se, že se dnes štěstí rozhodlo stát na mé straně.“
Pomalu jsme se vydali přes terminál. Během cesty jsem se dozvěděl, že se jmenuje Václav. Bylo mu osmdesát čtyři let a podle jeho slov letěl naposledy letadlem před mnoha lety.
Zpočátku působil jako úplně obyčejný starší cestující.
Jenže po několika minutách jsem si všiml něčeho podivného.
Václav se pořád otáčel.
Poprvé jsem si říkal, že jsem se nejspíš jen přeslechl nebo si něčeho špatně všiml.
Když se to opakovalo znovu, nevydržel jsem to.
„Je všechno v pořádku?“
Václav náhle zastavil.
Neodpověděl. Jen se zadíval někam za moje rameno.
Automaticky jsem se otočil také.
Asi dvacet metrů za námi, u jednoho ze sloupů, stál muž v černé bundě. U ucha držel telefon a předstíral, že s někým mluví.
„Znáte ho?“ zeptal jsem se tiše.
Václav nic neřekl.
Pouze se znovu rozešel.
Právě tehdy jsem poprvé pocítil nepříjemné napětí.
Když jsme došli do klidnější části terminálu, kde se pohybovalo mnohem méně lidí, Václav najednou promluvil:
„Matěji, mohl bych použít váš telefon?“
Zůstal jsem stát jako přimrazený.
„Odkud víte, jak se jmenuji?“
Klidně ukázal na moji hruď.
Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem po práci zapomněl sundat identifikační kartu zavěšenou na krku.
Trochu se mi ulevilo.
„Potřebuji si někam zavolat,“ vysvětlil.
Vytáhl jsem telefon a podal mu ho.
Václav rychle vyťukal číslo.
O několik vteřin později jsem zaslechl:
„Policie?“
Měl jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.
Nechápavě jsem se na něj podíval.
Václav se nepatrně odvrátil a ztišil hlas.
„Ano. Jsem právě na letišti… v terminálu C… Je přímo u mě.“
Úplně jsem ztuhl.
Je přímo u mě.
Koho tím myslel?
Mě?
Václav chvíli poslouchal člověka na druhém konci linky a potom rozhodně dodal:
„Ano, jsem si naprosto jistý. Prosím, přijeďte co nejdříve.“
Pak hovor ukončil.
Okamžitě jsem si vzal telefon zpátky.
„Můžete mi vysvětlit, co se děje?“
Václav se na mě podíval přímo.
Po jeho předchozím laskavém úsměvu nebylo ani stopy.
„Prosím tě jen o jediné. Nikam neodcházej.“
Ta slova mi v hlavě během okamžiku vyvolala desítky děsivých představ.
Do čeho mě ten člověk zatáhl?
Co se tady vlastně děje?
A hlavně — proč policii řekl: „Je přímo u mě“?
„Václave, jestli jste se dostal do nějakého problému, já s tím nemám vůbec nic společného.“
Pokračování najdete v komentářích 👇‼️👇‼️
Václav odpověděl naprosto klidně:
„Já vím.“
Potom se znovu zahleděl za mě.
Prudce jsem se otočil.
Muž v černé bundě, který předtím stál u sloupu, byl pryč.
V tu chvíli jsem toužil jen po jediném — vzít si batoh a co nejrychleji odejít.
Jakmile jsem se k němu natáhl, Václav mě však nečekaně zastavil.
„Matěji, prosím, na ten batoh teď nesahej.“
Podíval jsem se na něj naprosto nechápavě.
„Proč?“
Odpovědi jsem se nedočkal.
Asi po dvou minutách se v dálce objevili dva policisté. Sebejistě kráčeli přímo k nám.
Několik cestujících se začalo otáčet.
Za celý život jsem neměl vážnější potíže se zákonem, přesto jsem byl v těch několika vteřinách téměř přesvědčený, že mě přijdou zatknout.
Jeden z policistů dorazil jako první.
„Kdo nám volal?“
Václav klidně zvedl ruku.
„Já.“
Pak nečekaně ukázal na můj batoh.
„Nejprve zkontrolujte malou přední kapsu.“
Byl jsem tak zmatený, že jsem ze sebe nedokázal dostat jediné slovo.
Policista obrátil pozornost ke mně.
„Pane, patří vám ten batoh?“
„Ano. Ale vůbec nechápu, o čem mluví.“
Václav tiše dodal:
„Viděl jsem, co se stalo.“
Policista si navlékl rukavice, dřepl si k batohu a opatrně rozepnul vnější kapsu.
O vteřinu později z ní vytáhl dámskou peněženku.
Nevěřil jsem vlastním očím.
„Ta není moje.“
Potom z kapsy vyndal ještě jednu peněženku.
A po ní tři mobilní telefony.
„Tyhle věci vidím poprvé v životě,“ řekl jsem zmateně.
Výrazy obou policistů okamžitě zvážněly.
Před očima se mi začaly míhat ty nejhorší možné scénáře.
Právě tehdy Václav klidně pronesl:
„Vložil to tam jiný muž.“
Policista se k němu hned otočil.