— Byt je dost velký, nemá smysl, aby stál prázdný. Moje sestra u nás nějakou dobu zůstane, — řekl Petr do telefonu tak sebejistě, jako by domlouval dovoz nábytku, a ne rozhodoval o cizím domově a životě své ženy.
Jitka právě zasouvala klíč do zámku a ještě si ani nesundala kabát. Z předsíně na něj viděla z profilu. Loket měl opřený o područku pohovky, bradu lehce zvednutou a hlas klidný, věcný, skoro velitelský. Na konferenčním stolku ležel otevřený zápisník. Právě ten ji zasáhl nejvíc. Tohle tedy nebyl náhlý rozhovor. Něco už se plánovalo, zapisovalo a propočítávalo.
— Všechno se tam vejde, — pokračoval Petr. — Dětskou postýlku zatím nevoz. Nejdřív se zabydlíte a potom se uvidí. Ano, pokoj je volný. Všechno bude v pořádku.
Jitka za sebou pomalu zavřela dveře. Cvaknutí zámku se v tichu ozvalo nepříjemně hlasitě. Petr otočil hlavu, všiml si jí, ale telefonát nepřerušil.
— Tak tedy v sobotu, kolem poledne. Budu doma. Ano, věci nanosím. Neboj, všechno jsem zařídil.
Hovor ukončil a položil telefon displejem dolů. Vypadal jako člověk, který právě schválil důležitý plán a teď očekává souhlas, nikoli otázky.
Jitka si svlékla kabát, pečlivě ho zavěsila na háček a boty postavila ke zdi. Záměrně nespěchala. Někdy člověk potřebuje těch několik vteřin ne proto, aby se uklidnil, ale aby si ověřil, že skutečně slyšel to, co slyšel.
— O čem jste mluvili? — zeptala se, když vešla do obývacího pokoje.
Petr si přejel dlaní po krku.
— Ale o ničem… Rodinné záležitosti.
— Co znamená rodinné záležitosti?
— Nic hrozného, Jitko. Jen se Monice zase všechno sesypalo.
Řekl to stejným tónem, jakým by oznámil špatné počasí. Nepříjemné, ale nedalo se nic dělat. Jitka si sedla do křesla naproti němu a pozorně si manžela prohlédla. Petr ten pohled zachytil a okamžitě sklopil oči k zápisníku.
— Co přesně se jí sesypalo? — zeptala se.
— Pohádala se s majitelkou bytu. Musí se odstěhovat. Je z toho celá rozhozená. Nechtěl jsem na tebe hned mezi dveřmi vybalit další starosti.
Jitka přikývla. V jeho slovech zatím nebylo nic, co by samo o sobě vyžadovalo poplach. Petr měl mladší sestru Moniku — hlučnou, vztahovačnou ženu, která byla přesvědčena, že k ní je život obzvlášť nespravedlivý. Za posledních několik let vystřídala několik pronájmů, dvakrát se vrátila k matce na venkov a potom se znovu nastěhovala do města. Pokaždé vyprávěla stejný příběh: nikdo jí nerozuměl, všichni na ni tlačili a nikdo se jí nesnažil vyjít vstříc.
— A co jsi jí řekl? — zeptala se Jitka klidně.
— Že jí pomůžeme.
— Jak jí pomůžeme?
Petr na chvíli zmlkl. Nehledal správná slova. Spíš si rozmýšlel, jak rychle se dostat k tomu hlavnímu.
— Normálně. Lidsky. Aby nemusela tahat věci z místa na místo a mohla se trochu vzpamatovat.
— Na kolik dní?
— Jitko, teď nejde o počítání dnů.
— Na kolik? — zopakovala tišeji.
Petr se zamračil, jako by její otázka byla malicherná a zbytečná.
— Dočasně.
Jitka propletla prsty. To slovo znala až příliš dobře. V jejich rodině nikdy neznamenalo konkrétní dobu, ale neurčitou budoucnost. Dočasně u nich kdysi leželo nářadí jeho bratra — skoro rok zabíralo místo na balkoně. Dočasně stály krabice po rekonstrukci u jeho matky dvě zimy. A dočasně už u nich Monika jednou přespala „jen na pár nocí“ po hádce s přítelem. Zůstala dvanáct dní, aniž by po sobě jediný den umyla hrnek, a třikrát práskla dveřmi tak silně, až se v kuchyni rozechvěly talíře.
— Myslela jsem, že mluvíš o pomoci s hledáním bytu, — řekla Jitka. — Mohli bychom jí pomoct převézt věci, obvolat inzeráty, dát jí nějaké kontakty.
— I s tím jí pomůžeme.
— A kde bude bydlet?
Petr se na ni podíval přímo. Zřejmě pochopil, že dál už se vyhýbat nemůže.
— Tady.
Jitka se ani nepohnula. Jen její pohled ochladl.
— Tady znamená kde?
— U nás, Jitko. Byt je velký. Nemá smysl, aby stál prázdný. Moje sestra tu nějakou dobu zůstane.
Řekl to věcně a bez jediného náznaku pochybnosti. Právě proto to bolelo ještě víc. Tak se nemluví, když člověk žádá o svolení. Tak se oznamuje hotová věc. Jako by už bylo všechno rozhodnuto, rozděleno a zapsáno a Jitce teď zbývalo pouze přikývnout.
Několik vteřin bylo ticho. Na stěně tikaly hodiny, které Petr kdysi vybral s tím, že v domě musí být „něco pořádného, ne laciná cetka“. Teď jí ten pravidelný zvuk připadal nesnesitelný.
— Kdo ji pozval, aby tu bydlela? — zeptala se.
— Já.
— Sám?
— A koho jiného jsem se měl ptát? Někoho cizího?
Pronesl to s pokřiveným úsměvem, ale vzápětí poznal, že zašel příliš daleko. Jitčiny tváře zčervenaly, narovnala záda a ruce v klíně se jí sevřely.
— Já jsem pro tebe někdo cizí? — zeptala se.
— Nezačínej, — mávl rukou. — Takhle jsem to nemyslel.
— Ale přesně tak jsi to řekl.
Petr vstal, přešel pokoj a zastavil se u dveří malé místnosti, kterou poslední dva roky používali jako pracovnu. Uvnitř stál psací stůl, úzká knihovna, Jitčin šicí stroj, krabice s látkami, pracovní lampa a za dveřmi žehlicí prkno. Jitka pracovala z domova. Šila na zakázku kostýmy pro dětské soubory a soukromá taneční studia. Nebyla to zábava na večer ani bezvýznamný koníček. Byla to skutečná práce s termíny, střihy, zkouškami a klienty. Ta místnost nebyla volná. Každý den ji potřebovala.