„Jaký muž?“
„Ten v černé bundě. Celou dobu šel za tímto mladíkem.“
Najednou do sebe začaly jednotlivé události zapadat.
Když jsem Václavovi pomáhal s kufříkem poblíž malého schodiště, někdo se ke mně zezadu nepozorovaně přiblížil. Zatímco jsem věnoval pozornost starému muži, cizinec rychle strčil několik cizích věcí do rozepnuté vnější kapsy mého batohu.
Václav to celé viděl.
Nejdřív sám netušil, proč to ten člověk udělal.
Potom si ale všiml, že muž v černé bundě neodchází. Stále nás z určité vzdálenosti sleduje.
Jeden z policistů okamžitě předal popis podezřelého vysílačkou.
Přibližně za deset minut ho našli u jiné odletové brány.
Ukázalo se, že pracovníci bezpečnostní služby už po muži pátrali. Několik cestujících totiž nahlásilo, že jim přímo na letišti zmizely osobní věci.
Těžce jsem dosedl na nejbližší sedačku.
Ruce se mi pořád viditelně třásly.
„Proč jste mi hned neřekl, co jste viděl?“ zeptal jsem se Václava.
Stařec se rozesmál.
„Protože by ses okamžitě začal rozhlížet a hledat ho očima. Došlo by mu, že jsem si všiml, co udělal, a stačil by zmizet.“
Vybavil se mi náš podivný rozhovor.
„A když jste policii řekl: ‚Je přímo u mě‘…“
Václav se zasmál ještě hlasitěji.
„Nemyslel jsem tím tebe. V té chvíli stál ten muž skoro přímo za tvými zády.“
Tentokrát jsem se začal smát také.
Ještě před několika minutami jsem měl pocit, že se obyčejná cesta domů mění v nejhorší den mého života.
Ve skutečnosti mě však tento starý muž právě zachránil před situací, z níž by se mi později jen velmi těžko vysvětlovalo.
Když policisté dokončili výslech a všechno se definitivně objasnilo, doprovodil jsem Václava až k jeho odletové bráně.
Než nastoupil do letadla, nečekaně se na mě obrátil.
„Matěji, nechceš se se mnou vyfotit? Moje vnučka by mi nikdy neuvěřila, že její dědeček dnes na letišti zavolal policii a pomohl chytit zloděje.“
Společně jsme pořídili fotografii.
Václav mi položil dlaň na rameno a usmál se.
„Dnes jsi mi pomohl nést kufřík. Já jsem ti jen oplatil stejnou laskavostí.“
Když jsem se konečně dostal domů, čekala na mě v telefonu zpráva od Václava.
Byla v ní jediná věta:
„Někdy se dobří lidé potkají právě ve chvíli, kdy se navzájem nejvíc potřebují.“
Tu fotografii mám dodnes.
Ne proto, že mi toho dne málem hrozilo něco strašného.
Uchovávám ji proto, že po celou dobu naší cesty letištěm jsem upřímně věřil, že pomáhám bezmocnému starému muži.
Nakonec se ukázalo, že celou dobu chránil on mě.