— Ne, Jano. Tohle na něj nepřenášej. Je to pořád jen kluk, který se snaží podržet tvou dceru v nejhorším období jejího života.
Odvrátila hlavu a několikrát rychle zamrkala.
Moje rozčilení stále rostlo.
— Matěj už několik měsíců skoro nespí. Vozí Elišce jídlo. Domácí úkoly dělá s sešitem na kolenou někde na nemocniční chodbě.
— Eliška nesnáší, když se na ni upírá pozornost, — vyštěkla Jana a současně ztišila hlas, aby nás nikdo neposlouchal. — A teď o ní mluví celé onkologické oddělení. Každý najednou něco ví. Každý má nějaký názor. Každý má příběh o mojí dceři.
Málem jsem do ní znovu vrazila.
— Ty jsi mi ale zavolala tak, že jsem celou cestu čekala katastrofu.
— Možná by měl někdy nejdřív přemýšlet.
— A možná bys neměla dělat viníka z člověka, který je s Eliškou každý den, — odsekla jsem.
Kolem nás s rachotem projel nemocniční vozík. O kus dál zapípal lékařův pager.
— Ty tomu nerozumíš, — řekla moje nejlepší kamarádka o něco tišeji. — Bude jednodušší, když to uvidíš sama. Tady ti to vysvětlit nedokážu. Snažila jsem se ti to říct už do telefonu, ale cokoli jsem vyslovila, znělo úplně šíleně.
— Tak mi to zkus vysvětlit cestou. Znám tě dvacet let, Jano. Ale teď mám pocit, že vůbec nevím, kdo přede mnou jde.
Její ramena trochu povolila.
— Už několik týdnů, Petro. Několik týdnů sleduju, jak vejde do pokoje a během pár minut ji rozesměje, přiměje ji něco sníst nebo ji dostane z postele. A já tam stojím a nedokážu přesvědčit vlastní dceru, aby vypila pár loků vody.
Pozorně jsem se na ni zadívala.
— Jano…
— Matěj jí přinese sladkosti a ona se najednou probere. Já jí přinesu její oblíbenou deku, se kterou spávala v šesti letech, a Eliška se jen otočí ke zdi.
— Ale za to Matěj nemůže, — řekla jsem a pořád cítila potřebu svého syna bránit.
— Já vím, — zašeptala. — Samozřejmě že to vím. Jen to neznamená, že to míň bolí.
Hřbetem ruky si rychle setřela tvář, jako by se zlobila i na vlastní slzy za to, že se vůbec objevily.
— A dnes… Dnes udělal něco, co já… Já jsem prostě nedokázala do telefonu najít slova.
Jana se znovu rozešla, tentokrát ještě rychleji. Podrážky jejích bot tiše skřípaly po naleštěné podlaze a já se snažila držet krok.
— Žárlila jsem na sedmnáctiletého kluka, — přiznala skoro šeptem, spíš sama sobě než mně. — Žárlila jsem, protože dokáže něco, co já nedokážu. Umíš si představit, jaké to je cítit vztek na člověka, který doslova drží tvoje dítě nad vodou?
Nevěděla jsem, co říct.
Opatrně jsem ji vzala za loket.
Na jedinou vteřinu mi dovolila dotknout se jí, potom ruku vysmekla.
— Ty taková nejsi, Jano.
— Poslední dobou jsem přesně taková byla, — vydechla těžce. — A nenávidím se za to.
Zastavily jsme před pokojem číslo 412.
„Žárlila jsem na něj.“
Ta slova mi ještě doznívala v hlavě.
Zpoza zavřených dveří se najednou ozval smích.
Skutečný, upřímný smích, který se lámal jen proto, že tomu člověku docházel dech.
Eliščin smích.
Takový jsem neslyšela celé měsíce.
Jana položila dlaň na kliku.
Konečně se na mě podívala.
Oči se jí leskly slzami.
— Snažila jsem se sama sobě namluvit, že z její nemoci dělá představení, — zašeptala.
— Ale poslouchej ji, Jano. On jí pomáhá znovu cítit, že je pořád sama sebou.
Hlas se jí zlomil.
— Teď už to slyším.
Otevřela dveře a já při vstupu zadržela dech.
Překročila jsem práh a zůstala stát jako přimražená.
Matěj seděl vedle Eliščiny postele.
Oba se smáli tak silně, že si dívka držela rukama břicho.
A za mým synem, seřazení na chodbě jako účastníci nějakého neuvěřitelného průvodu, stálo dvanáct kluků s čerstvě oholenými hlavami.
Byl tam celý jeho fotbalový tým, dva Matějovi učitelé a dokonce i mladý nemocniční kaplan, který se s úsměvem hladil po dokonale hladkém temeni.
— Pojďte sem, podívejte! — zavolala na mě sestra Klára a zamávala telefonem.
Teprve potom jsem pochopila, že všechno natáčela.
Vešla jsem dál a nebyla schopná se pohnout.
Na záznamu bylo vidět, jak jeden po druhém přicházejí do pokoje.
Trenér Novák se před Eliščinou postelí teatrálně uklonil.
Eliška začala tleskat.
Její hubené prsty se třásly, ale oči jí zářily tak, jak jsem je neviděla zářit celé měsíce.
— Ty jsi tohle všechno zařídil? — zeptala jsem se Matěje tiše.
Pokrčil rameny.
— Už pár týdnů jsem o tom mluvil s lidmi. Všichni souhlasili. Jen chtěli, abych byl první.
Otočila jsem se k Janě.
Už neměla paže sevřené na hrudi.
Teď jí bezmocně visely podél těla a po tváři jí stékaly slzy.
— Nedokázala jsem ti to vysvětlit po telefonu, — zašeptala. — Pořád jsem si opakovala: „Podívej se, co udělal tvůj syn,“ ale nikdy jsem tu větu neuměla dokončit.
Trenér Novák se mezitím znovu sklonil k posteli a Eliška se rozesmála ještě víc.
— Jano, — řekla jsem a přistoupila k ní.
— Tak strašně jsem na něj žárlila, Petro. Sedím vedle ní a nemůžu udělat vůbec nic. A on jen vejde do pokoje a moje dcera je zase na chvíli živá.
Objala jsem ji přímo ve dveřích.
Rozplakala se mi na rameni a já ji sevřela ještě pevněji.
— Nejsme soupeřky, — řekla jsem. — Procházíme tím spolu.
Za šest týdnů přišly výsledky dalšího Eliščina vyšetření a stalo se něco, v co jsme se téměř bály doufat.
Léčba začala zabírat.
Ten večer jsme s Janou seděly na terase u mě doma, pily čaj a dívaly se, jak slunce pomalu klesá k obzoru.
Už jsme proti sobě nestály.
Matějovi začaly znovu růst měkké tmavé vlasy.
A první jemné vlásky se postupně vracely i Elišce.
Dřív jsem si myslela, že vychovávám hodného kluka. V nemocnici jsem ale pochopila něco jiného.
Můj syn se přede mnou téměř nepozorovaně proměnil v slušného mladého muže.
A svým činem pomohl nejen dívce, kterou miloval, ale svým způsobem i nám všem.