Zavřela jsem oči a počítala pohyby dítěte. Jeden. Dva. Tři. Namluvila jsem si, že ráno bude všechno snesitelnější. Petr je přece jen unavený, stejně jako já. Má strach z porodu. Změna ho děsí. Až vyjde slunce, možná znovu najdeme cestu k sobě.
„Prosím… dovol mi jen spát,“ vydechla jsem znovu.
Přesně ve 3:04 se Petr prudce posadil, jako by ho něco bodlo do zad.
Zůstala jsem strnule ležet uprostřed pohybu. Jednou rukou jsem podpírala těžké břicho, druhou tiskla polštář, který jsem měla zasunutý pod bokem.
„Promiň,“ řekla jsem. „Neumím to zastavit. Malá pořád kope a záda mě strašně bolí…“
Nenechal mě domluvit.
Jen na mě mlčky hleděl. V očích neměl soucit ani starost, jen prázdnou únavu. Díval se na mě, jako se člověk dívá na kapající kohoutek, o němž už týdny ví, ale nechce se mu ho opravovat.
„Tak spi jinde.“
Seděl na posteli vzpřímeně a zněl naprosto rozhodně.
Natáhl se ke stolku, vzal klíče od mého auta a hodil je na peřinu mezi nás.
„Vzadu se dají sklopit sedačky.“
Nevěřícně jsem se na něj podívala.
Musel přece žertovat. Nemohl to myslet doopravdy.
„Petře… jsem v osmém měsíci.“
„No a?“ promnul si obličej. „Já platím nájem. Potřebuju se vyspat, abych mohl chodit do práce. Ty jsi doma. Pár nocí v autě tě nezabije.“
Několik vteřin jsem jen poslouchala ticho, které po jeho slovech zůstalo. Nedokázala jsem pochopit, že to opravdu řekl.
Pak přidal větu, kterou v poslední době ukončoval skoro každý spor.
„Já platím nájem.“
Vyslovoval ji jako rozsudek. Jako razítko, po němž už žádná moje námitka neměla právo existovat.
Otevřela jsem ústa.
Byla jsem však příliš unavená, příliš zahanbená a příliš zlomená. Naše dcera se mi znovu opřela do žeber, jako by se snažila uniknout z prostoru, který byl náhle stejně nepřátelský jako celý byt.
Nakonec jsem neřekla nic.
Vzala jsem těhotenský polštář, nazula si žabky a tiše vyšla na chodbu.
Tři patra schodů.
Srpnové dusno.
Tři hodiny ráno.
Slova jsem v sobě měla, ale žádné se už nedostalo ven.
Upřímně jsem věřila, že se ráno omluví. Představovala jsem si ho v kuchyni s hrnkem kávy, třeba s čerstvým rohlíkem na talíři. Usměje se provinile, řekne, že se zachoval jako idiot, a přizná, že ho blížící se porod děsí víc, než si dokázal připustit.
Jenže v 6:34 zavibroval telefon položený na palubní desce.
„Už můžeš nahoru.“
To bylo všechno.
Žádná omluva.
Žádná otázka, zda jsem vůbec usnula.
Jen stručné povolení vrátit se domů, jako bych byla pes, kterého někdo nechal přes noc venku a ráno mu konečně otevřel dveře.
A já přitom až do poslední chvíle čekala, že napíše alespoň jediné slovo lítosti.
Brzy se z toho stal pravidelný obřad našeho manželství.
Každý večer kolem desáté jsem si vzala těhotenský polštář a pomalu sešla tři patra k parkovišti.
Během těch nekonečných nocí jsem poznala, který schod zavrže i pod nejlehčím krokem a který soused pravidelně odjíždí ve čtyři ráno na ranní směnu na letišti. Zjistila jsem také něco, co by žádná těhotná žena neměla ověřovat vlastním tělem: zadní sedačky starší Škody Octavie nejsou určené pro člověka v pokročilém těhotenství, který před sebou nosí břicho velké jako meloun.
Každé ráno přibližně v půl sedmé mi Petr poslal zprávu, že už se můžu vrátit do bytu.
Tak vypadal náš nový normální život.
Nikomu jsem o něm neřekla.
Ani své sestře.
Ani nejlepší kamarádce Lucii.
A nic jsem nepřiznala ani doktorce Novotné při kontrole ve třicátém šestém týdnu, když se zamračila nad hodnotami mého tlaku a zeptala se, zda opravdu dost odpočívám.
„Ano, odpočívám,“ zalhala jsem.
Dívala se na mě déle, než mi bylo příjemné.
„Kláro, už jsem vám vysvětlovala, že v této fázi těhotenství může být nedostatek spánku nebezpečný. Pro vás i pro dítě.“
Přikývla jsem a začala v kabelce hledat peněženku, jen abych nemusela snášet její pohled.
Pořád jsem mlčela.
„Kláro,“ zastavila mě, aniž vstala od stolu. „Mluvím vážně. Jestli vám doma cokoli brání v odpočinku, opravdu cokoli, musíte mi to říct. Jsem tu proto, abych vám pomohla.“
Na okamžik se mi sevřelo hrdlo tak silně, že jsem nemohla polknout.
Chybělo málo a všechno bych jí vyprávěla.
Místo toho jsem si zasunula ruce pod stehna, zhluboka se nadechla a zeptala se, jaké zavinovačky bývají pro novorozence nejpraktičtější.
Doma se Petr každé ráno tvářil, jako by se vůbec nic nestalo.
Pískal si, zatímco smažil vajíčka, políbil mě do vlasů a usmíval se, jako kdyby jeho těhotná žena nestrávila noc zkroucená na zadních sedačkách auta jako špatně složené zahradní lehátko.
„Jsem tu proto, abych vám pomohla.“
Věta doktorky Novotné se mi neustále vracela.
Některé noci jsem ležela na zadním sedadle, nad střechou vozu bzučela pouliční lampa a já bez mrknutí hleděla do šedého čalounění.
Pořád dokola jsem si pokládala stejnou otázku.
Nedělám z toho zbytečně velkou věc?
Nejsou to jen hormony, kvůli nimž všechno prožívám citlivěji?
Třeba je to ve skutečnosti běžné.
Možná ženy v posledních týdnech těhotenství občas spávají v autech a jen o tom nikde nemluví.
Pak ale přišel minulý pátek a s ním okamžik, který všechno převrátil.