A právě tohle tělo našlo po jeho smrti sílu ráno vstát a pokračovat.
Přesto jsem hleděla do zrcadla a v hlavě mi bez přestání zněla jediná věta.
„Lidi na tebe budou koukat.“
Té noci jsem skoro nezamhouřila oči.
Ráno jsem byla opravdu blízko tomu, abych ustoupila.
Ne obrazně. Opravdu.
Oblékla jsem si staré jednodílné plavky, které jsem přibalila pro případ nouze, a přes ně volnou bílou tuniku. V koupelně našeho prázdninového domu jsem se znovu postavila před zrcadlo a připadala si náhle o sto let starší.
Pak jsem si vzpomněla na Karla.
Přesněji na slib, který jsem mu dala během posledních týdnů jeho života. Už tehdy sotva dokázal sedět, ale pořád mi rozdával rady, jako bych z našeho příběhu měla odejít dřív já.
Seděl na lůžku v hospici, svíral mou ruku a velmi tiše řekl:
„Marie, až tu nebudu, neschovávej se před světem jen proto, že jsem z něj zmizel já.“
Navzdory slzám jsem se zasmála.
„To je od tebe neuvěřitelně teatrální.“
Usmál se tím svým známým, trochu provinilým způsobem.
„Není zač. Ale myslím to vážně. Neslibuj mi, že začneš nosit věci vypadající jako závěsy a omlouvat se za to, že zabíráš na světě nějaké místo.“
Když se mi jeho hlas v koupelně znovu vynořil v paměti, musela jsem se pousmát.
„Ty jeden paličáku,“ zašeptala jsem.
Svlékla jsem jednodílné plavky, otevřela kufr, vytáhla tmavě modré bikiny a oblékla si je.
Prsty se mi přitom nepatrně chvěly.
Když jsem konečně došla na pláž, ostatní už seděli pod dvěma velkými slunečníky.
Petr ležel na lehátku a četl něco v telefonu.
Lenka právě natírala Matějovi krk opalovacím krémem. Protestoval tak hlasitě, jako by ho nemazala krémem, ale trhala mu chlupy horkým voskem.
Tereza s mladší sestrou Klárou si zatím fotografovaly barevné limonády, ještě než se jich vůbec dotkly.
Jakmile mě uviděli, všechna vnoučata ke mně zvedla oči.
Jejich pohledy jsem cítila téměř fyzicky.
Nejprve mi sklouzly k břichu.
Potom k nohám.
A nakonec k obličeji.
Touha otočit se a odejít byla tak silná, že jsem se na zlomek vteřiny opravdu zastavila.
Ale pak jsem vykročila dál.
Každý krok byl malým vítězstvím nad hlasem, který mi šeptal, ať se schovám.
Slunce pálilo naplno.
Vzduch voněl solí a kokosovým olejem.
Od vody se nesl dětský smích.
O kus dál si dospívající kluk házel míčem se svým otcem.
Kolem mě prošla malá holčička s růžovými nafukovacími rukávky a sebejistotou královny, které patří celý Jadran.
A nestalo se vůbec nic.
Nikdo nevykřikl.
Nikdo se neurazil.
Nikdo neupadl do mdlob.
Svět se kvůli mým bikinám ani na okamžik nepřestal otáčet.
Rozložila jsem ručník, pomalu si přetáhla tuniku přes hlavu, pečlivě ji složila a položila vedle plážové tašky.
Tehdy jsem si všimla muže stojícího několik metrů ode mě. Díval se přímo naším směrem.
Mohlo mu být něco přes šedesát.
Byl štíhlý, opálený, měl prošedivělé vlasy a tvář, do které život vyryl hluboké čáry.
Naklonil se k ženě sedící vedle něj, cosi jí řekl a ona se ihned otočila ke mně.
Žaludek se mi sevřel tak prudce, až se mi zamotala hlava.
Tak je to tady, napadlo mě.
Přesně tohle předpovídali.
Tereza si jejich pohledů všimla také.
Slyšela jsem, jak polohlasem řekla Kláře:
„Vidíš? Já jsem ti to říkala.“
Muž se zvedl.
A k mé hrůze zamířil rovnou k nám.
Horkost mi vystoupala po krku až do tváře.
První nesmyslná myšlenka byla, že se mi snad rozvázal horní díl.
Druhá byla ještě horší.
Možná mi chtěl říct něco, co bude znít zdvořile, ale ve skutečnosti mě poníží. Něco z těch vět, které cizí lidé pronášejí s blahosklonným úsměvem, protože jsou přesvědčeni, že tím pomáhají.
Zastavil se přímo přede mnou.
Krátce se podíval na vnoučata.
Pak znovu na mě.
Na jedinou vteřinu jsem měla pocit, že se rozpláču ještě dřív, než otevře ústa.
On se však usmál.
„Marie?“ oslovil mě.
Zaskočeně jsem na něj pohlédla.
„Ano?“
Jeho výraz změkl způsobem člověka, který už ví, že našel toho, koho hledal.
„To snad není možné,“ řekl s úsměvem. „Říkal jsem manželce, že jste to určitě vy, ale bál jsem se, že se pletu. Vždyť je to… proboha… víc než čtyřicet let.“
Nevěřícně jsem zamrkala.
„Promiňte, známe se?“
Tiše se zasmál.
„Jiří,“ připomněl mi. „Jmenuju se Jiří.“
To jméno ve mně vyvolalo vzdálenou, nejasnou ozvěnu, ale jeho tvář jsem si stále nedokázala zařadit.
Přikývl, jako by přesně takovou odpověď čekal.
Potom znovu pohlédl na moje vnoučata.
„Přišel jsem vás hlavně pozdravit,“ vysvětlil. „A jestli dovolíte, rád bych těmhle mladým lidem něco pověděl.“
Nikdo z nás neodpověděl.
Okolní ruch jako by na chvíli ustoupil.
Jiří si položil ruce v bok, zahleděl se k moři a několik vteřin mlčel, jako by v paměti hledal správný začátek.
Pak se nadechl.
„Když mi bylo patnáct,“ začal, „byl jsem vyzáblý kluk, samá ruka a noha. Uši jsem měl skoro větší než hlavu a obličej plný pupínků, které musely být vidět až na druhém konci města. Nenáviděl jsem každou chvíli, kdy jsem si měl před lidmi sundat tričko. Opravdu jsem to nesnášel.“
Na okamžik se odmlčel.
„Jedno léto si ze mě na městském koupališti začala dělat legraci skupina starších kluků. Schválně mluvili nahlas, aby je slyšeli všichni kolem.“