„Nedistancoval ses od ní, Viktore.“
Naklonila jsem se dopředu a položila dlaně na hladký povrch stolu.
„Když jsem stála v koupelně zraněná a ponížená, ani ses nezeptal, jestli jsem v pořádku.“
Viktor znehybněl.
„Podíval ses na ženu, která mě právě napadla, a zeptal ses jí: ‚Na co jsi myslela?‘“
Nechala jsem mezi větami chvíli ticha.
„A ona ti odpověděla: ‚Udělala jsem to kvůli nám.‘ Celé je to zaznamenané kamerovým systémem.“
Viktorův obličej okamžitě zbledl.
„Nebyla při smyslech. Byla mnou posedlá.“
Kapitola 18 — Takže ani bankovní výpis nebyl při smyslech
Eliška otevřela složku.
Potom před každého člena rady položila totožný soubor dokumentů.
„Jestli byla slečna Svobodová skutečně v bludu, pane Králi,“ řekla klidně, „pak se podobnému bludu zřejmě nevyhnula ani vaše firemní kreditní karta.“
Obrátila stránku.
„Během posledních dvaceti čtyř měsíců jste schválil třiadvacet samostatných reprezentačních cest.“
Horské středisko.
Karibský ostrov.
Londýn.
Další destinace.
„Téměř v každém itineráři cestovala slečna Svobodová první třídou a dostala pokoj přímo vedle vašeho.“
Eliška pokračovala.
„Kromě toho jste jí schválil mimořádnou měsíční platbu ve výši čtrnácti tisíc dolarů, mimo běžný mzdový systém.“
V místnosti se rozhostilo naprosté ticho.
„A konečně bylo z marketingového rozpočtu převedeno dvě stě deset tisíc dolarů na účet firmy registrované na jméno matky slečny Svobodové. Tyto peníze sloužily k pronájmu bytu v centru města.“
Členové rady jeden po druhém obraceli listy.
Místností se rozběhl šepot.
Dívala jsem se na ně a chápala, že právě teď se rozhoduje úplně všechno.
Ne ve chvíli, kdy jsem mluvila.
Ne ve chvíli, kdy Viktor zrudl.
Teď.
V tichém šustění papíru.
Když devět lidí četlo čísla.
Správní rada dokáže odpustit mnoho.
Rady bývají velmi pragmatické.
Mohou přehlédnout milostný poměr.
Špatnou povahu.
Nepříjemnou pověst.
Zvláštní chování vedoucího.
Zvlášť pokud dál přináší zisk.
Existuje však něco, co si rada nemůže dovolit odpustit.
Protože si nemůže dovolit, aby ostatní viděli, že takové jednání odpustila.
Krádež ze samotné společnosti.
Viktorův vztah byl jeho osobní věcí.
Odpornou.
Ale osobní.
Dvě stě deset tisíc dolarů patřilo společnosti.
Tedy akcionářům.
Částečně i mně.
Peníze prošly přes nastrčenou firmu, aby vydržovaly ženu, která následně napadla akcionářku přímo v prostorách vedení.
Teď už nešlo o rodinný konflikt.
Šlo o porušení fiduciárních povinností.
A existovaly dokumenty.
Můj otec často říkával:
„Krása dobrého řízení společnosti spočívá v tom, že od lidí nevyžaduje hrdinství. Stačí je přimět, aby si přečetli dokumenty.“
Nemusela jsem radu přesvědčovat.
Stačilo před ni položit důkazy.
A nechat čísla, aby odvedla svou práci.
Eliška obrátila další stránku.
Jeden z ředitelů pomalu zavrtěl hlavou.
Seděla jsem se sepnutýma rukama a sledovala, jak společnost mého manžela v přímém přenosu dochází k závěru:
už mu nepatří.
Kapitola 19 — Článek 14-B
„Kromě toho,“ pokračovala Eliška, „podle článku 14-B stanov společnosti Novotný Logistics každý vedoucí pracovník, který se podílel na zatajení trestného jednání, dopustil se hrubého etického pochybení nebo neoprávněně použil firemní prostředky, ztrácí všechny dosud neuplatněné opce, odstupné i jakékoli platby známé jako zlatý padák.“
Každý u stolu pochopil význam těch slov.
Viktora nepřistihli pouze při nevěře.
Proměnil společnost založenou jeho tchánem v osobní peněženku pro ženu, která později napadla dceru tohoto zakladatele.
A stanovy, na jejichž tvorbě se můj otec před lety podílel, počítaly přesně s lidmi, jako byl on.
Kapitola 20 — Já jsem tu společnost vybudoval!
Viktor udeřil dlaněmi do stolu.
Zbytky jeho sebeovládání se konečně rozpadly.
„Já jsem tu společnost vybudoval!“ vykřikl.
Tvář mu zrudla.
„Za pět let jsem zdvojnásobil tržby! Chystáte se zničit dílo mého života kvůli několika špatně zaúčtovaným služebním cestám a žárlivému rodinnému konfliktu?!“
Václav Dvořák pomalu zvedl oči od složky.
Jeho pohled zchladl.
„Ne, Viktore. Tuto společnost jste nevybudoval.“
Na okamžik se odmlčel.
„Vybudoval ji otec Kláry.“
Místnost znehybněla.
„Vedení vám bylo svěřeno, protože jsme věřili, že budete respektovat jeho odkaz a jeho dceru.“
Václav se mu podíval přímo do očí.
„Zklamal jste nás v obou případech.“
Byla to nejpravdivější věta, která toho dne zazněla.
A zasáhla Viktora silněji než finanční zpráva.
Vzala mu příběh, který si celý život vyprávěl.
Celá jeho identita stála na přesvědčení, že úspěchu dosáhl sám.
Že společnost vznikla díky jeho genialitě.
Jeho talentu.
Že je jeho říší.
A všichni ostatní, včetně mého otce, se jen náhodou ocitli v jeho světle.
Nebyla to pravda.
Každý u tohoto stolu to vždy věděl.
Jen o tom dlouho nikdo nemluvil.
Sebevědomý generální ředitel je pro podnik užitečný.
Ničit jeho ego bez nutnosti se zdálo zbytečné.
Můj otec začínal s jedním skladem a pronajatým nákladním vozem.
Když Viktor převzal vedení, fungovala už celostátní struktura.
Měla zkušenou radu.
Spolehlivé klienty.
Systém.
A dceru muže, který to všechno vytvořil.