Viktor považoval všechny tři věci za samozřejmost.
A potom je málem promarnil.
Ano, tržby skutečně vzrostly.
Jenže můžete zvýšit tržby stroje, který postavil někdo jiný, a přesto zůstat člověkem, jemuž bylo pouze svěřeno řízení.
Václav to neřekl škodolibě.
Konstatoval skutečnost, kterou se příliš dlouho nikdo neodvážil vyslovit.
A já viděla, jak Viktor pochopil, že lidé, které považoval za obdivovatele, celou dobu znali pravdu.
Možná to byl jeho skutečný pád.
Ne hlasování.
Ne ochranka, která ho později vyvedla z budovy.
Ale okamžik, kdy si uvědomil, že jeho vznešená představa o sobě samém nebyla ničím jiným než zdvořilostí okolí.
Zdvořilostí, která právě skončila.
Kapitola 21 — Každá ruka
Václav se otočil k ostatním členům rady.
„Kdo podporuje okamžité propuštění Viktora Krále z vážného důvodu bez odstupného a zároveň pověření právního oddělení k zahájení občanskoprávního vymáhání?“
Zvedl ruku.
„Hlasujme.“
Zvedla se každá ruka u stolu.
Ani jeden se nezdržel.
Ani jediný hlas nebyl proti.
„Viktore Králi,“ pronesl Václav rovnoměrně, „jste s okamžitou platností odvolán z funkce generálního ředitele.“
Viktor ztuhl.
„Ochranka čeká venku. Pod dohledem máte jednu hodinu na odnesení osobních věcí.“
Nohy ho téměř přestaly poslouchat.
Pomalu se rozhlédl po lidech, kteří ještě před několika měsíci tleskali jeho projevům.
Teď se mu téměř nikdo nechtěl podívat do očí.
Kapitola 22 — Nechal jsi je projít
Nakonec se Viktor podíval na mě.
Přes celý dlouhý stůl.
Po nedosažitelném a arogantním řediteli nebylo ani stopy.
Přede mnou stál vyčerpaný muž, který vsadil celý život na levné potvrzení vlastní důležitosti.
„Kláro…“ Hlas se mu zachvěl.
Oči se mu naplnily slzami.
„Prosím.“
Těžce se nadechl.
„Nedělej mi to.“
Mlčela jsem.
„Miluju tě. Udělal jsem chybu. Všechno napravíme. Můžeme odjet. Začít znovu. Kdekoli.“
Pomalu jsem vstala.
Upravila si sako.
A podívala se na něj.
„Měl jsi pět minut, Viktore.“
Můj hlas zněl tiše.
„A nechal jsi je projít.“
Viděla jsem, jak ho ta slova zasáhla.
A konečně, po několika týdnech, pochopil smysl toho telefonátu.
Pochopil to příliš pozdě.
Před správní radou, která ho právě vyhodila z jeho vlastního profesního života.
Teď těch pět minut viděl celé.
Někdy člověk dokáže skutečnou podobu události spatřit až ve chvíli, kdy se kolem něj definitivně uzavře.
Tehdy, když jsem seděla v autě, jsem skutečně nechala dveře otevřené.
Jediný důstojný čin mohl změnit všechno, co následovalo.
Dala jsem mu tu chvíli.
Viktor se však zasmál.
Zavěsil.
A vrátil se uklidňovat milenku.
Tím si sám vybral dnešní místnost.
Hlasování.
Pád.
Jako by vlastnoručně hlasoval pro každý následek.
Teď tvrdil, že mě miluje.
Možná tomu ve své omezené představě lásky skutečně věřil.
Jenže láska, která se objeví až poté, co všechno ostatní zmizí, není láska.
Je to panika tonoucího člověka, který se náhle chytá nejbližšího pevného předmětu.
Patnáct let jsem pro něj byla tím předmětem.
Nikdy se mě však nedržel, dokud mu voda nestoupla k bradě.
Už jsem se na něj za to nezlobila.
Uvnitř mě jednoduše nezbylo místo, za které by se mohl zachytit.
Pět minut skončilo.
Druhé už nebudou.
A nejtvrdším darem, který jsem mu toho dne dala, byla právě tato jednoduchá věta.
Potom jsem zmlkla.
Viktor už nebyl člověkem, jemuž bych cokoli dlužila vysvětlovat.
Kapitola 23 — Následky
Následky přišly rychle a byly téměř úplné.
Tři týdny po Viktorově propuštění obvinilo okresní státní zastupitelství Terezu Svobodovou z útoku, zpronevěry a neoprávněného použití finančních prostředků.
Když přišla o Viktorovu ochranu a čelila množství důkazů, její dřívější sebejistota se rychle vytratila.
U soudu zmizel i poslední zbytek jejího chladného sebevědomí.
Plakala a snažila se tvrdit, že ji Viktor k jednání donutil.
Soudce k tomu zůstal lhostejný.
Dostala trest odnětí svobody a povinnost nahradit společnosti způsobenou škodu.
Viktor na tom nebyl o mnoho lépe.
Tváří v tvář občanskoprávním žalobám akcionářů a ztrátě firemního majetku souhlasil s rozvodem bez dalšího odporu.
Podle podmínek připravených Eliškou zůstalo celé mé dědictví mně.
Stejně jako dům.
A úplná kontrola nad podílem rodinného fondu Novotných.
Viktor odešel se svým oblečením.
Hromadou účtů za právníky.
A příjmením, s nímž už se vážné společnosti v oboru nechtěly spojovat.
Zvlášť poučné bylo sledovat, jak rychle se Viktor a Tereza začali obviňovat navzájem.
Tolik řečí o „nás“.
„Udělala jsem to kvůli nám.“
Jejich velké „my“ však vydrželo přesně tak dlouho, dokud bylo výhodné pro oba.
Ani o den déle.
Jakmile zmizely peníze a ochrana, Tereza u soudu označila Viktora za člověka, který všechno řídil.
Viktorovi právníci ji naopak představovali jako nestabilní zaměstnankyni, jež jednala sama.
Každý se pokoušel druhého předhodit systému, aby zachránil sebe.
Důkazům však bylo úplně jedno, kdo s nápadem přišel první.
Necítila jsem uspokojení, když jsem to sledovala.
Tou dobou už jsem tuto fázi dávno překonala.
Poučení ale bylo jasné.
Vztah postavený pouze na společné chamtivosti a tajných touhách není skutečný vztah.