A chalupa zůstala Marii. Celá, se všemi stavbami, stromy i každým zatlučeným hřebíkem.
Jarní práce začínaly dávno před otevřením sezony. Po zimě vypadal pozemek, jako by někdo několik měsíců schválně zkoušel, co všechno ještě jeho majitelka vydrží. Na schodech se uvolňovalo prkno, okap prosakoval, cestičky pokrývalo loňské listí a krabice v kůlně vlhly. Bylo potřeba zkontrolovat čerpadlo, posbírat větve polámané větrem a znovu natřít lavičku.
Každý duben prosila děti o pomoc. Ne na celý víkend a ne každý týden. Stačil jediný den. Někdy dva.
Petr obvykle slíbil, že se podívá, jak to bude v práci. Potom se ukázalo, že právě v domluvenou sobotu musí opravovat auto. Anna souhlasila ochotněji.
„Jasně, mami, přijedeme.“
V pátek večer však vždy poslala zprávu: „Daniel má trénink“ nebo „Už jsme slíbili, že pojedeme k Tomášovým rodičům.“ Do dalšího víkendu Marie polovinu práce zvládla sama.
První roky ji to bolelo. Později si zvykla hledat řemeslníky. Jeden opravil schody, druhý zpevnil přístřešek, třetí prořezal švestky. Každá jednotlivá služba nestála příliš, ale chalupa uměla výdaje pomalu a vytrvale hromadit. Na podzim z toho byla částka, která už rozhodně nebyla zanedbatelná.
V létě se však všechno změnilo.
„Mami, v sobotu přijedeme! I s dětmi. Možná se na chvíli zastaví také Lenka s manželem.“
Slovo „na chvíli“ obvykle znamenalo od oběda do pozdního večera. Uprostřed týdne pak volala Anna:
„Mohl by Daniel zůstat u tebe asi pět dní? Tábor začíná až příští pondělí.“
Marie souhlasila a s vnukem jí bylo dobře. Jenže ho musela krmit, prát po něm a hlídat, aby celé dny netrávil u sousedovic kluků.
Když přijela celá rodina, dům se během několika minut zaplnil taškami, přezůvkami, ručníky a nabíječkami. Petr sotva překročil práh a už se ptal:
„Je plyn?“
Láhev kupovala matka vždy předem. Anna se okamžitě zajímala o teplou vodu. Byla. Čisté povlečení leželo připravené, lednice fungovala a účet za elektřinu byl zaplacený. Když se porouchalo čerpadlo, nikdo si toho ani nevšiml. Marie tiše našla opraváře a zařídila všechno potřebné.
Dívala se, jak Petr rozdělává gril, jak Anna krájí rajčata a skládá je na stůl, jak vnoučata poskakují u staré houpačky. Přesvědčovala sama sebe, že kvůli takovým dnům to všechno stojí za to. Proto se chalupy držela. Ne kvůli cuketám a okurkám.
Minulý podzim však došla na konec svých sil.
Skleník se nebezpečně naklonil, kovové oblouky zrezivěly a některé spoje držely jen zázrakem. Marie se rozhodla, že už ho nebude opravovat a celý ho rozebere.
„Přijedeš v sobotu?“ zeptala se Petra. „Sama ty kovové části nezvládnu.“
„Mami, najmi si dělníky.“
„Dobře. Zaplatíš polovinu?“
Syn se zasmál.
„A proč bych měl platit já?“
„Protože v létě ten skleník používáte stejně jako já. Okurky z něj se nějakým způsobem pravidelně objevují ve vašich sklenicích.“
„Mami, je to tvoje chalupa. Ty ses rozhodla se o ni starat.“
Ještě ten večer zavolala Anna. Požádala ji, aby přijela alespoň na pár hodin, uklidit letní kuchyni a uložit věci před zimou.
„Mami, celý týden pracujeme. Taky si chceme pořádně odpočinout.“
„Já si chci odpočinout také.“
„Tak nepěstuj tolik zeleniny. Starat se o pozemek je přece tvoje volba.“
Marie si zapamatovala slovo „tvoje“. Ne proto, že by se urazila. Poprvé v něm jen zaslechla neobyčejně přesný popis skutečnosti. Její chalupa. Její rozhodnutí. Její výdaje. Její unavená záda.
Dva najatí muži skleník rozebrali za půl dne. Marie jim zaplatila, zavřela vodu, zamkla dům a vrátila se do města.
Dříve si už v únoru připínala na lednici seznam jarních povinností: koupit barvu na lavičku, zkontrolovat čerpadlo, objednat plyn, prohlédnout střechu po sněhu. Ten rok zůstal papír prázdný.
Jednoho březnového večera seděla u počítače a náhodou otevřela stránku s realitními inzeráty. Nejprve se podívala na ceny pozemků v jejich zahrádkářské kolonii, potom procházela nabídky podobných domů. O týden později pozvala odhadce. Dětem nic neřekla. Zpočátku si ani sama nepřiznala, že už je rozhodnuto.
V dubnu přijela na chalupu. Sníh roztál a odhalil vlhkou černou půdu. Na střeše kůlny ležela silná ulomená větev. Marie pomalu prošla všechny místnosti, otevřela skříně a dlouho stála v malém pokoji, kde kdysi spávaly děti. U dveřního rámu byly pořád vidět tužkou nakreslené čárky, jimiž Josef každé léto měřil výšku syna a dcery.
Tehdy pochopila, že nechce začínat další sezonu. Nechce znovu hledat opraváře. Nechce znovu poslouchat: „Uvidím, jak to bude v práci.“ Nechce každý pátek tahat z obchodu potraviny pro osm lidí.
Druhý den zavolala realitnímu makléři.
První zájemci se pokoušeli srazit cenu téměř na polovinu. Druhým vadila cesta. Třetí dlouho přeměřovali pokoje, nahlédli do kůlny a řekli, že si to rozmyslí. Potom přijeli Klára s Martinem a jejich dvě děti školního věku.
Ještě u branky začala Klára nahlas vybírat místo pro maliny. Martin se okamžitě vydal zkontrolovat čerpadlo. Děti objevily houpačku na ořešáku a během minuty se hádaly, kdo se bude houpat první.