„Nepleť se do toho, Davide,“ řekl Marek.
To mě samozřejmě přimělo trvat na odpovědi.
„Davide, prosím.“
David si promnul čelist a vypadal, jako by si přál být kdekoli jinde.
„Před několika týdny se mě Marek na něco ptal. Tvrdil, že jde o hypotetickou otázku. Chtěl vědět, jestli může otec získat hlavní péči o dítě, pokud matka — cituji — situaci nezvládá.“
Místnost ztichla.
„Myslel jsem, že se bojí otcovství,“ pokračoval David. „Nebo že jen mluví nesmysly, protože jste procházeli těžkým obdobím. Nenapadlo mě, že to myslí vážně.“
Podíval se na Kláru, která stále nosila svou bílou zástěru.
„Teď už to chápu.“
V jediném okamžiku se všechno bolestivě spojilo.
Marek neplánoval jen odejít. Už zjišťoval, kolik z mého dítěte by si mohl přivlastnit.
„Položit otázku ještě neznamená mít plán,“ namítl Marek. Hlas mu přeskočil.
„Má pravdu,“ vložila se do toho Klára. A přísahám, že si skutečně myslela, že mu pomáhá.
„Všichni tady vidí, že není připravená dítě správně vychovávat. Proč svěřovat dítě bojující svobodné matce, když mu můžeme zajistit stabilní—“
V tu chvíli vstala Tereza. Byla drobná, sotva metr padesát, ale rozzuřená jako promoklá kočka.
„Tohle myslíš vážně? Právě jsi před námi vyhrožovala těhotné ženě?“
Klára se pohrdavě zasmála.
„Ach, prosím. Všichni u stolu jsou Markovi přátelé. Komu myslíš, že uvěří?“
Rozhlédla se kolem, jako by odpověď byla naprosto zřejmá.
Podívala jsem se na Marka. Po všem, co Klára právě řekla o mně a našem dítěti, měl jedinou možnost. Mohl konečně udělat jasnou čáru.
Otočil se ke mně. Obličej měl rudý.
„Přestaneš ji provokovat?“ vyštěkl. „Klára tomuhle dítěti otevřela své srdce a ty z toho děláš něco ošklivého.“
Zůstala jsem úplně klidná.
Dokonce i teď byl jeho prvním instinktem usměrnit mě, aby Klára dostala, co chce.
Dobře.
Jestli tu hranici nepostaví Marek, postavím ji já.
A tentokrát jsem neměla v úmyslu vyhrát hádku.
Vytáhla jsem z kapsy telefon.
„Co děláš?“ zeptal se Marek.
„Chci kontaktní údaje každého, kdo je ochoten říct mému právníkovi přesně to, co tu dnes večer slyšel.“
Na okamžik se nikdo nepohnul.
Pak začaly stoupat ruce.
Terezina. Obou Markových bratranců. Davidovy ženy. Davidova.
Přidali se i další.
Kláře se při pohledu po stole vytratila sebejistota z tváře.
„Davide,“ řekl Marek pobouřeně. „Jsme přátelé.“
„Ano, jsme,“ odpověděl David tiše. „Ale přátelství neznamená, že za tebe budu lhát.“
„To myslíš vážně?“ vyštěkla Klára. „Samozřejmě, že máš kvůli přátelům lhát. Takhle se přece dokazuje loajalita.“
David se na ni podíval.
„Vždycky jsi byla náročná a ráda jsi všechno řídila, Kláro. Tentokrát jsi ale zašla příliš daleko.“
Potom obrátil pozornost k Markovi.
„A kdybys mi řekl, že se k ní chceš vrátit, připomněl bych ti, jak se k tobě chovala, když tě opustila poprvé.“
Markovi poklesla čelist.
Klára se k němu otočila.
„Myslím, že jsme konečně poznali pravého Davida. A on rozhodně není tvůj přítel.“
Cítila jsem, že se schyluje k další hádce, ale já už u ní nechtěla být.
Zvedla jsem kabelku.
„Nech si zástěru,“ řekla jsem Kláře. „Nech si Marka. Ale moje dítě nedostaneš.“
Pak jsem odešla.
Moje manželství skončilo. Budoucnost mého dítěte však zůstávala nejistá.
***
Můj syn se narodil v únoru. Měl rudý obličej, hlasitě křičel a od prvního okamžiku vypadal, jako by se na svět zlobil.

Marek s Klárou se ho pokusili navštívit.
Slyšela jsem Kláru za dveřmi, jak se hádá se sestrami a tvrdí, že má právo své dítě vidět.
Dovnitř ji nepustili.
Soudní jednání přišlo na jaře.
Soudce si přečetl všechno, co jsme předložili.
Markovi přiznal čas strávený se synem, ale pouze za podmínek stanovených soudem.
A ty podmínky daly Kláře přesně to, co si zasloužila.
Nic.

Nebyla uvedena jako pečující osoba. Soudce rozhodl, že v této fázi nemá právo vystupovat jako někdo, kdo o dítě pečuje, a nesmí být přítomná během Markových návštěv.
Dokumentované výhrůžky podle něj představovaly dostatečný důvod, aby bylo dítě chráněno před konfliktem dospělých.
Podívala jsem se přes celou místnost.
Klára seděla vzpřímeně, ruce složené v klíně. Tentokrát v nich neměla zástěru, talíř ani nic jiného, co by jí dávalo pocit, že něco ovládá.
„Naše dítě,“ říkala tehdy.
Stiskla jsem maličkou pěst svého syna.
On mi stisk opětoval.