„Na tu sádru nesahej.“
Martinův hlas byl tak ostrý, že se mi ruka zastavila jen pár centimetrů od jeho pravé nohy.
Seděl na podlaze v koupelně vedle vany. Jedna berle ležela pod umyvadlem, druhá se opírala o dveře. Horní okraj sádry při pádu praskl a výplň uvnitř se sesunula.
„Jsi na zemi,“ řekla jsem. „Snažím se ti pomoct.“
„Zvládnu to sám.“
„Právě jsi prohrál souboj s vanou.“
„Jano.“
Něco v tom, jak vyslovil moje jméno, mě zarazilo.
Nebyla v tom podrážděnost.
Byl v tom strach.
Martin se pokusil přitáhnout ručník k noze, ale nebyl dost rychlý. Uvolněná výplň sklouzla ještě níž a odhalila dlouhou růžovou jizvu, která se táhla nad okrajem sádry.
Dívala jsem se na něj.
„Martine… co to proboha je?“
Prsty sevřel ručník.
A najednou začaly poslední dva týdny jeho podivného chování dávat smysl.
Nemělo to nic společného se zlomeným kotníkem, který si údajně poranil před čtrnácti dny.
Nebo jsem si to alespoň do té chvíle myslela.
***
Když jste s někým v manželství dvaatřicet let, některé věci o něm znáte dokonale.
Věděla jsem, že Martin chrápe mnohem hlasitěji, když spí na zádech.
Věděla jsem, že vždycky prohlásí, že nemá hlad, a vzápětí mi sní polovinu hranolků. A také jsem věděla, že když onemocní, přijde úplně o poslední zbytky důstojnosti.
Nachlazení pro něj znamenalo polévku, čaj, další přikrývku a hodinové zprávy o stavu jeho dutin.
Když ho tedy jednoho odpoledne přivedl jeho kolega Petr domů s pravou nohou v sádře, počítala jsem s šesti týdny naprosté bezmoci.
Petr s Martinem pracoval několik let. Znala jsem ho natolik, abych věděla, že je tišší než můj manžel a přinejmenším dvakrát trpělivější.
Toho dne byla jeho trpělivost očividně zapotřebí.
Když jsem otevřela dveře, držel Martina jednou rukou kolem pasu.
„Co se stalo?“
„Mokrá podlaha,“ odpověděl Petr.
Martin se se zasténáním sesunul na pohovku.
„Zlomený kotník. Doktor říkal šest týdnů. To bude utrpení.“
Šest týdnů.
Do pátku bych si zasloužila medaili.
Podložila jsem mu nohu polštáři a přinesla sklenici vody.
„Ještě něco, Vaše Výsosti?“
„Čaj by nebyl špatný, Jano.“
Podívala jsem se na něj.
„Sama ses nabídl.“
„Nemyslela jsem to vážně.“
Usmál se tím známým, sebejistým způsobem.
To byl můj Martin.
Čaj jsem mu přesto uvařila.
Když jsem se vrátila, všimla jsem si, že výplň u horního okraje sádry je shrnutá. Natáhla jsem ruku, abych ji upravila.
Martin nohu okamžitě odtáhl.
„Mám to.“
Zasmála jsem se.
„Od kdy?“
„Nechci, abys do toho strkala.“
„Martine, jednou jsi mě během jediného večera čtyřikrát požádal, abych ti změřila teplotu.“
„Byla to opravdu vysoká horečka.“
Pak odsunul nohu ještě dál.
***
Druhý den ráno jsem mu nabídla, že mu před sprchováním obalím sádru.
„Ne. Udělám to sám.“
„Plánuješ stát na jedné noze a přitom si omotávat druhou?“
„Zvládnu to, Jano. Prosím, přestaň kolem mě kroužit.“
Vytáhl plastový návlek.
O minutu později jsem uslyšela cvaknutí zámku koupelny.
Martin dveře nikdy nezamykal.
***
O tři dny později jsem se zeptala, kdy má kontrolu.
„Příští týden.“
„Půjdu s tebou. Který den?“
„Mám to zapsané.“
„Kde? Najdu si to.“
Odtrhl oči od televize.
„Zvládnu to, Jano.“
Znovu ten tón.
Ne podráždění.
Hlídání.
„Od té doby, co sis zlomil kotník, jsi nějak podezřele samostatný.“
„Co tím chceš říct?“
„Že ses mě dvaatřicet let ptal, kde máme aspirin.“
„To přeháníš.“
„Je ve stejné skříňce jako v den, kdy jsme se sem nastěhovali.“
Na okamžik se mu na tváři objevil úsměv, ale hned zmizel.
***
Během dalšího týdne se mi dařilo drobnosti přehlížet stále hůř.
Sprchoval se, jen když jsem byla dole.
Zraněnou nohu pokládal vždy na opačnou stranu postele.
A kdykoli jsem vešla do místnosti ve chvíli, kdy si upravoval sádru, jeho ruce se okamžitě zastavily.
Pak zavolal Petr.
Martin nechal telefon na kuchyňské lince, zatímco sám seděl v obývacím pokoji. Zvedla jsem ho.
„Ahoj, Petře.“
„Ach… ahoj, Jano.“
„Chceš mluvit s Martinem?“
„Jen jsem se chtěl zeptat, jak mu po tom všem je.“
Prsty se mi kolem telefonu sevřely.
„Po zlomenině kotníku?“
Na druhé straně zavládlo ticho.
„Ano. To jsem měl na mysli.“
Podívala jsem se přes dveře do obýváku. Martin předstíral, že čte.
„Je v pořádku.“
„Dobře. Řekni mu, že jsem volal.“
Když jsem zavěsila, Martin ke mně rychle vzhlédl.
„Petr?“
„Ano.“
„Co chtěl?“
„Zeptat se, jak ti po tom všem je.“
Jeho pohled se změnil.
„Cože?“
„To byla jeho slova.“
Martin pokrčil rameny.
„Myslel tím pracovní úraz, Jano.“
Odešla jsem dřív, než mohl poznat, že mu nevěřím.
***
Ten večer jsem se rozhodla, že se ho zeptám přímo.
Nechtěla jsem mu prohledávat telefon ani zásuvky. Po večeři jsem se chystala položit jedinou otázku:
Co přede mnou skrýváš?
Příležitost jsem však nedostala.
Z horního patra se ozvala rána.
Našla jsem Martina sedět vedle vany.
A uviděla jsem jizvu.
Ručníkem si okamžitě zakryl nohu.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Nic.“
„Nic takovou jizvu nezpůsobí.“
„Je to vyřešené.“
„Co je vyřešené?“
Podíval se ke dveřím.
„Martine.“
„Nechal jsem si něco odstranit.“
Žaludek se mi sevřel.
„Cože? Co sis nechal odstranit?“
„Něco.“