„Paní nám oznámila, že jí Eliščin otec povolil vyzvednutí. Eliška s ní ale odmítla odejít. Krátce nato dorazil pan Jakub, který byl uvedený na pravidelném seznamu.“
Jakub konečně promluvil.
„Nevěděli, komu ji mají vydat, tak jsem je požádal, aby vám zavolali.“
Ředitel přikývl.
„A přesně to jsme udělali.“
Za očima se mi rozbíhala bolest hlavy.
„Veroniko, já jsem nic takového neschválil. Proč jsi sem vůbec jela?“
„Martin říkal, že jste se dohodli, že Jakub už Elišku vyzvedávat nebude.“
Hněv ve mně vystřelil tak prudce, že na chvíli překryl strach.
„Nic takového jsme se nedohodli.“
Veronika vypadala skutečně zraněně.
„Proč by mi tedy tvrdil, že jsi s tím souhlasil?“
Nevěděl jsem.
Ať už se Martin bál čehokoli, rozhodl se jednat za mými zády.
Eliška mě zatahala za rukáv.
„Chci zůstat s Jakubem.“
Dívala se do podlahy.
„Jakubovi věřím. Tátovi už ne.“
Do té chvíle jsem si myslel, že celý problém je jen o Jakubovi.
Pak se ve mně všechno zastavilo.
„Co jsi řekla?“
Elišce se zalily oči slzami.
„Tátovi už nevěřím.“
Podíval jsem se na Jakuba.
Jeho tvář mi prozradila, že něco ví.
„Proč by moje dcera něco takového říkala?“
Jakub pohlédl na Elišku a potom na mě.
„Promluv si s Martinem.“
Vybuchl jsem.
„Ne. Jestli o mé dceři něco víš, řekneš mi to.“
Jakub sevřel čelist.
„Něco mi řekla během našich procházek. Mluvil jsem o tom s Martinem.“
„Ty jsi mluvil s mým manželem o naší dceři?“
„Ano.“
„A ani jeden z vás nepovažoval za nutné říct to mně?“
„Myslel jsem, že si s tím poradí.“
Sotva jsem dokázal uvěřit tomu, co slyším.
„S čím si má poradit?“
Jakub zavrtěl hlavou.
„Nejdřív si promluv s Martinem. Jestli se mnou pak ještě budeš chtít mluvit, všechno ti řeknu.“
V tu chvíli jsem ho trochu nenáviděl.
Dva muži vedli rozhovory o mém dítěti, zatímco já nic netušil.
Vzal jsem Elišku domů.
Martin přišel krátce po šesté. Čekal jsem na něj v kuchyni.
Jakmile uviděl můj obličej, zastavil se.
„Proč byla dnes Veronika ve škole?“
Pomalu odložil klíče.
„Změnil jsem domluvu.“
„A nenapadlo tě mi to říct?“
„Ty bys mě neposlouchal.“
Zíral jsem na něj.
„Takže jsi své sestře lhal a tvrdil jí, že jsme se na tom dohodli oba?“
„Nechtěl jsem ji zatahovat do naší hádky.“
„Zatáhl jsi ji přímo do situace, která se týkala naší dcery ve škole.“
Martin si promnul obličej.
„Jakubovi nevěřím.“
„Proč?“ rozhodil jsem rukama. „Dej mi jediný důvod.“
Neodpověděl.
Přistoupil jsem k němu blíž.
„Změnil jsi Eliščin režim, aniž bys mi to řekl. Lhal jsi Veronice. Vytvořil jsi dva protichůdné seznamy osob, které ji smějí vyzvednout. A dnes naše dcera stála ve škole a nevěděla, kterému dospělému má věřit.“
„Snažil jsem se ji chránit.“
„Před čím?“
„Před ním.“
„Co jí udělal?“
Martin mlčel.
„Eliška mi řekla, že ti už nevěří,“ řekl jsem.
Obličej mu zbledl.
„Řekla to?“
„Ano.“
„Je jí sedm. Nechápe, co říká.“
„Nerozhoduj za ni, že to nemyslí vážně, jen proto, že se ti její slova nelíbí.“
Chvíli kráčel po kuchyni sem a tam.
„V čem tě Jakub konfrontoval?“ zeptal jsem se.
Martin uhnul pohledem.
„V čem tě Jakub konfrontoval?“
„Pletl se do našeho rodičovství.“
„Jak?“
„To musíš pořád všechno rozebírat?“ vyštěkl. „Je opravdu tak těžké očekávat, že mi budeš věřit? Jsem tvůj manžel.“
Dlouho jsem se na něj díval.
Pak jsem vytáhl telefon a zavolal Jakubovi.
„Potřebuju, abys sem prosím přišel. Hned.“
Zavěsil jsem.
Martin se okamžitě zeptal:
„Kdo to byl?“
„Někdo, kdo mi snad dá odpovědi, když ty mi je dát nechceš.“
***
O deset minut později stál Jakub uprostřed našeho obývacího pokoje a Martin na něj zíral.
Založil jsem si ruce.
„Řekni mi, co ti Eliška pověděla.“
Jakub vypadal nesvůj.
„Začala se mě ptát, proč mě Martin nemá rád.“
Martin se hořce zasmál, ale Jakub ho ignoroval.
„Nejdřív jsem jí vysvětlil, že dospělí spolu někdy nevycházejí. Pak mi řekla, že se jí Martin pořád vyptává na mě.“
Podíval jsem se na manžela.
„Na co se jí ptal?“
Jakub odpověděl:
„Jestli jsem ji někdy někam odvezl. Jestli jsem jí něco koupil. Jestli jsem jí dovolil něco, co bys ty nedovolil. A jestli jsem jí řekl, aby před tebou něco tajila.“
Sevřel se mi žaludek.
„Jestli jsem jí řekl, aby něco tajila?“
„To jsou normální otázky,“ namítl Martin.
„Samotné otázky nebyly ten problém,“ řekl Jakub. „Nejdřív ne. Jenže ty ses k nim pořád vracel i poté, co ti odpověděla.“
Podíval jsem se na Martina. Neopětoval můj pohled.
Jakub pokračoval:
„Eliška mi řekla, že se jí na to ptáš znovu a znovu. Nakonec jsi jí řekl: ‚Nemusíš Jakuba chránit. Kdyby ti ublížil, můžeš mi to říct.‘“
Zakryl jsem si ústa.
Najednou dávalo smysl všechno, co se poslední dny dělo.
Eliščino mlčení. Její napětí. To, jak odmítala zůstat s Martinem sama.
„Martine… co to proboha děláš?“
Otočil se ke mně.
„Chtěl jsem mít jistotu!“
Jakubův hlas ztvrdl.
„Řekla mi: ‚Táta se pořád ptá, jako bych odpovídala špatně.‘“
Martin se pokusil něco říct, ale Jakub ho nenechal.
„Před pár dny jsem s tebou o tom mluvil. Řekl jsem ti, že jestli máš se mnou problém, máš ho řešit přímo se mnou. Přestaň zatahovat Elišku doprostřed.“
Martin se krátce zasmál.