Nastoupila jsem do letadla s jediným přáním: přežít dlouhý let bez manžela — netušila jsem, že vedle mě usedne cizí muž, který si mou slušnost vyloží jako právo zabrat polovinu mého místa

Nastupovala jsem do letadla s přesvědčením, že nejtěžší na celé cestě bude zvládnout ji bez svého manžela. Netušila jsem, že mnohem náročnější bude sedět několik hodin vedle muže, který si mou laskavost spletl s povolením chovat se ke mně bezohledně.

Celý život jsem se vyhýbala konfliktům. Tentokrát mě však snaha zachovat klid stála víc, než jsem byla ochotná dál snášet.

Čtyři hodiny po startu se muž vedle mě konečně vydal na toaletu. Jakmile zmizel v uličce, udělala jsem něco, co očividně vůbec nečekal.

Když se vrátil, zastavil se u naší řady, pohlédl na své prázdné sedadlo a okamžitě zrudl.

„Co jste to sakra udělala?!“

Několik cestujících zvedlo hlavu.

„Co jste to sakra udělala?!“

***

Bylo mi jednašedesát a měřila jsem sotva sto padesát sedm centimetrů. Většinu života jsem strávila tím, že jsem se snažila hádkám předcházet. Po čtyřech hodinách namačkaných u okénka jsem však poprvé pocítila, že už nemohu jen mlčet.

Kupodivu začal náš let úplně přátelsky.

„Vypadá to, že budeme sousedé,“ poznamenal muž při nastupování.

Odstrčila jsem kabelku ze sedadla uprostřed.

„Na příštích šest hodin určitě.“

Usmál se.

„Já jsem Martin.“

„Alena.“

Byl široký v ramenou, mohlo mu být kolem padesáti a měl na sobě draze vypadající svetr na zip a naleštěné mokasíny.

„Vy máte hezké místo,“ řekl a kývl směrem k okénku.

„Dcera na tom trvala. Myslela si, že mě bude bavit dívat se na mraky.“

„Nejspíš má pravdu.“

Starší muž sedící v uličce se představil jako Karel. Pod paží držel paperbackovou knihu.

„Letíte na dovolenou?“ zeptal se.

„Za něč mnohem důležitějším. Jedu se setkat se svou první vnučkou.“

„To je nádherné. Gratuluji.“

„Děkuji. Z fotografií, které mi dcera poslala, by už pomalu bylo celé album.“

Oba muži se zasmáli a já se usadila na svém místě.

***

Byla to moje první delší cesta o samotě od chvíle, kdy můj manžel Petr předchozí rok zemřel.

Strávili jsme spolu třicet čtyři let. Věděla jsem, že dokážu cestovat i bez něj, přesto mi všechno připadalo zvláštní a nepatřičně prázdné.

Dcera Jana mi toho rána volala hned dvakrát.

„Mami, jsi si jistá, že máš všechno?“

„Jano, je mi jednašedesát, ne šest.“

Zasmála se.

Ještě před vzletem jsem se podívala na fotografii, kterou mi poslala. Malá Ema na ní spala s jednou pěstičkou přitisknutou k tváři.

Nemohla jsem se dočkat, až ji konečně vezmu do náruče.

***

Příjemná část letu vydržela sotva dvacet minut.

Krátce po startu se Martinovo koleno poprvé dotklo mého.

Posunula jsem se blíž k okénku a předstírala, že jsem si ničeho nevšimla.

Jeho noha se posunula za mnou.

„Promiňte, mohl byste si trochu odsunout koleno?“

Podíval se dolů a pak se zasmál.

„Paní, podívejte se na sebe. Jste úplně drobná. Přece nepotřebujete tolik místa.“

Přitiskla jsem se ještě víc ke stěně letadla.

Nejdřív jsem si myslela, že žertuje.

Nežertoval.

„Za celé sedadlo jsem zaplatila,“ připomněla jsem mu.

Martin odsunul koleno sotva o pár centimetrů.

O půl minuty později ho měl zase u mé nohy.

Otevřela jsem knihu a doufala, že se konečně uklidní. Místo toho si přivlastnil společnou loketní opěrku, přehodil sako přes její část a natáhl jednu nohu hluboko do mého prostoru.

Pokaždé, když se pohnul, jeho stehno se silněji opřelo o moje.

Dotkla jsem se jeho paže.

„Mohl byste si prosím dát nohu k sobě?“

Vyndal si jedno sluchátko.

„Měřím skoro metr devadesát. Kam asi tak podle vás mám ty nohy dát?“

„Do prostoru, za který jste zaplatil.“

Pobaveně se ušklíbl.

„Když ten prostor nevyužíváte, proč vám to vadí?“

„Využívám ho.“

Martin jen zavrtěl hlavou a znovu si nasadil sluchátka.

Zkusila jsem si překřížit kotníky, ale jeho bota mi překážela. Když jsem si nohy přitáhla blíž k sobě, začala mě bolet kyčel.

Složila jsem svetr a položila ho mezi nás, abych měla alespoň nějakou oporu.

Na chvíli to pomohlo.

„Bože, pomoz mi,“ zašeptala jsem.

O dvacet minut později jsem byla znovu zkroucená v nepohodlné poloze.

Karel zvedl oči od knihy.

„Je všechno v pořádku?“

„Jen se snažím najít pohodlnější polohu.“

Jeho pohled sklouzl k Martinovým nohám. Všiml si.

Přála jsem si, aby si toho nevšiml.

Celé roky jsem pracovala jako sekretářka na základní škole. Uměla jsem jednat s netrpělivými rodiči, uklidňovat rozzlobené telefonující a urovnávat neshody, aniž bych zvýšila hlas.

Přesto jsem nedokázala přimět jediného dospělého muže, aby odsunul koleno.

Když začala obsluha roznášet nápoje, objednala jsem si zázvorovou limonádu. Pak jsem se pokusila sklopit stolek.

Martinův loket mi v tom zabránil.

„Promiňte, potřebuju si odložit pití.“

Sotva se pohnul.

„Martine, mohl byste mi prosím uvolnit trochu místa?“

Povzdechl si.

„Vážně?“

„Ráda bych použila svůj stolek.“

„Vy ženy musíte ze všeho udělat problém.“

Zírala jsem na něj.

„Potřebovat vlastní stolek snad není velký problém.“

„Tak se přestaňte tvářit, jako by šlo o něco zásadního.“

Letuška mezitím čekala s mým nápojem. Poděkovala jsem jí a držela kelímek v ruce tak dlouho, dokud se Martin konečně trochu neposunul.

***

Petr by se nejspíš smál tomu, jak opatrně jsem se snažila celou situaci zvládnout.