První, co jsem v kufru své nejlepší kamarádky uviděla, byl jasně červený svetr.
Druhá věc byla fotografie mého bratra, který před ní klečel na jednom koleni a žádal ji o ruku.
Bylo to tři měsíce staré.
Vtom mi zazvonil telefon. Volala Tereza a naléhavě mě prosila, abych se do kufru nedívala.
Kéž bych ji tehdy poslechla.
***
S Terezou jsme byly nejlepší přítelkyně skoro patnáct let.
Poznaly jsme se v patnácti a společně přežily příšerné účesy, ještě horší vztahy, vysokou školu, změny zaměstnání i jeden katastrofální byt. Nakonec jsme dospěly k závěru, že se máme rády natolik, abychom spolu mohly bydlet — ovšem pouze za podmínky, že každá budeme mít vlastní koupelnu.
Ve třiceti byla pořád první osobou, které jsem volala, ještě než jsem si vůbec stačila ujasnit, co cítím.
Naše pětidenní dámská jízda měla být snadná. A většinou také byla.
Jenže Tereza mi pořád něco naznačovala. Něco, co nikdy nedořekla.
Poprvé to začalo hned první večer. Seděly jsme na hotelových postelích, jedly jídlo z krabiček a povídaly si, když se jí rozsvítil telefon. Než se podívala na displej, usmála se.
Nemusela jsem nic vidět.
„Matěj?“
Telefon okamžitě otočila obrazovkou dolů.
„No… možná.“
Matěj byl můj starší bratr. A už jedenáct měsíců také Terezin přítel.
Potřebovala jsem přibližně týden, abych si zvykla, že se dva lidé, které miluji, dali dohromady. Když jsem ale zjistila, že jsou spolu šťastní, nechtěla jsem jejich vztah nijak komplikovat.
„Matěj?“ zopakovala jsem.
„Vy dva jste až nechutně roztomilí,“ prohlásila jsem.
Tereza si přeložila ubrousek napůl. Potom ještě jednou.
„Jsi opravdu v pořádku s tím, že jsme spolu, Kláro?“
„Terezo, jsme spolu skoro rok. Kdyby mi to vadilo, poznala bys to.“
Usmála jsem se a dodala: „Ale jestli mu zlomíš srdce, dostaneš se do mé péče.“
Teprve potom se zasmála.
„Vy dva jste až nechutně roztomilí,“ zopakovala jsem.
***
O dva dny později jsme se po obědě vracely do hotelu a kolem nás prošla nevěsta, která právě pózovala fotografovi.
Tereza zpomalila.
Šťouchla jsem ji loktem do ramene.
„Ani na to nemysli, Terko.“
Zasmála se o něco hlasitěji, než bylo nutné.
Později, když jsme kráčely po chodníku, se mě zeptala: „Bylo by pro tebe divné, kdybychom to s Matějem mysleli opravdu vážně?“
„Vy dva už to vážně myslíte.“
Znovu jsem ji lehce udeřila ramenem.
„Tohle nemyslím, Kláro.“
„Myslíš manželství?“
Tentokrát se na mě zadívala velmi pozorně.
Jednou jsem byla zasnoubená. Nedopadlo to dobře. Můj tehdejší snoubenec měsíce pochyboval, ale pokaždé, když jsem se ho zeptala, tvrdil, že je všechno v pořádku.
Tereza věděla, že nejhorší nebylo přijít o něj. Nejvíc mě zničilo zjištění, jak dlouho jsem byla jediným člověkem, který netušil, že se náš vztah rozpadá.
„Myslím manželství,“ řekla.
Matěj a Tereza ale nebyli moje minulost.
Proto jsem se usmála.
„Budu za tebe šťastná.“
Zvedla obočí. „Opravdu?“
„Samozřejmě. Jen po mně nechtěj, abych Matějovi pomáhala vybírat prsteny. Jednou mi koupil náušnice ve tvaru malých vidliček.“
Tereza vyprskla smíchy.
***
Následující ráno jsem zaslechla Terezu telefonovat před naším pokojem.
„Ne, říkala jsem, že to udělám.“
Na chvíli se odmlčela a potom tiše dodala: „Matěji, prosím, netlač na mě.“
Když se vrátila dovnitř, zeptala jsem se: „Je všechno v pořádku?“
Její tvář ztuhla.
„Můžu vést jeden rozhovor, aniž bys z něj hned něco vyvozovala?“
„Jistě.“
Povzdechla si. „Promiň.“
„To nic.“
Většinou jsem to tak opravdu myslela.
***
Poslední večer jsme si objednaly kávu a rozdělily se o jeden kousek čokoládového dortu. Tereza se svého téměř nedotkla.
„Napadlo tě někdy,“ začala pomalu, „že si lidé někdy navzájem zatajují věci, protože se bojí, že by se všechno změnilo?“
Zvedla jsem k ní oči.
„To je překvapivě konkrétní otázka.“
Zírala na talíř.
„Co když někdo čeká příliš dlouho, než něco řekne?“
„Záleží na tom, co zatajuje.“
„Myslíš, že si před sebou někdy něco tajíme?“
Otevřela ústa, ale vtom mi zazvonil telefon.
Volal Jakub, můj přítel. Jednou z jeho nejlepších vlastností bylo, že vždycky poznal, jestli zrovna potřebuji společnost, nebo klid.
„Zavolám mu zpátky,“ řekla jsem.
Tereza zavrtěla hlavou.
„Vezmi to. To je v pořádku.“
„Jsi si jistá?“
„Ano.“
Přesto jsem hovor zkrátila.
Jakub se zeptal, jak probíhá náš poslední večer, oznámil mi, že doplnil ledničku, a donutil mě slíbit, že mu napíšu hned, jak přistaneme.
„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se Terezy znovu, když jsem zavěsila.
„Co jsi chtěla říct?“
Odsunula talíř s dortem.
„Nic. Může to počkat.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
Věřila jsem jí.
***
Když mi Tereza zavolala, už jsem klečela u nesprávného kufru.
Letadlo přistálo téměř o dvě hodiny později a výdej zavazadel připomínal naprostý chaos. Kolem nás kroužily stejné černé kufry a každý vypadal jako ten náš.
„Tenhle je tvůj,“ řekla Tereza.
„Jsi si jistá?“
„Má odřeninu u kolečka.“
Po chvíli ukázala na druhý. „A tenhle bude můj. Vezmi ho, než tu strávíme noc.“
Vzala jsem jeden kufr a ona druhý.
Před budovou jsme se krátce objaly.
„Napiš mi, až dorazíš domů,“ řekla Tereza.