Nastoupila jsem do letadla s jediným přáním: přežít dlouhý let bez manžela — netušila jsem, že vedle mě usedne cizí muž, který si mou slušnost vyloží jako právo zabrat polovinu mého místa

Jednou jsem v obchodě narazila do opuštěného nákupního vozíku a okamžitě jsem se mu omluvila.

„Aleno, drahá, ten vozík nemá city,“ řekl tehdy Petr.

„Možná jsem ho vylekala.“

Zbytek nákupu pak strávil tím, že se omlouval regálům, do kterých omylem strčil.

Petr by se smál i teď.

Vzpomínka na něj mě na okamžik rozveselila. Pak Martin znovu natáhl nohu do mého prostoru.

Podívala jsem se na hodinky.

Nebyla za námi ani polovina letu.

O něco později se letuška vrátila, aby posbírala prázdné kelímky, a zastavila se u naší řady.

„Paní, je všechno v pořádku?“

Podívala jsem se na Martina. Sundal si jedno sluchátko a pozoroval mě.

Mohla jsem jí všechno vysvětlit. Stála přímo přede mnou.

Místo toho jsem se usmála.

„Ano, děkuji. Jsem v pořádku.“

Letuška přikývla a pokračovala uličkou.

Martin si znovu nasadil sluchátka a o chvíli později se jeho koleno opět opřelo o moje.

Nejraději bych se nakopla.

Proč jsem nic neřekla?

Protože se dívali ostatní. Protože jsem nesnášela hádky. Protože jsem se přesvědčovala, že si nakonec sám uvědomí, jak sobecky se chová.

Zírala jsem do knihy, ale stejnou stránku jsem přečetla snad čtyřikrát.

Nakonec jsem vytáhla telefon a otevřela fotografii malé Emy. Jana mi mezitím poslala další snímek. Holčička na něm měla na hlavě pletenou čepici, která jí byla očividně příliš velká.

Usmála jsem se.

Chtěla jsem dorazit šťastná. Ne kulhat přes letiště proto, že jsem několik hodin seděla zkroucená u okénka.

Podívala jsem se na Martinovu nohu.

„Martine, ptám se vás ještě jednou. Mohl byste prosím zůstat na své straně?“

Sundal si sluchátka.

„Paní, tohle už jsme přece řešili.“

„A nic se nezměnilo.“

„Jsem vysoký. Co s tím podle vás mám dělat?“

„Pohnout kolenem.“

Zasmál se a otočil hlavu stranou.

Stiskla jsem tlačítko pro přivolání obsluhy.

Jakmile se na něj podíval, málem jsem prst stáhla. Vznášel se nad tlačítkem, jako bych stále čekala na svolení někoho jiného.

Nakonec jsem ho nechala rozsvícené.

Než letuška došla k naší řadě, Martin konečně nohu stáhl.

„Teď jste spokojená?“

Když se obsluha zastavila u mého sedadla, požádala jsem o trochu vody. Neměla jsem odvahu vysvětlovat, co se děje, zatímco Martin poslouchal.

Vypila jsem půl kelímku a zlobila se sama na sebe, že jsem znovu ustoupila.

O několik minut později byla jeho noha opět přitisknutá k mé.

***

Téměř čtyři hodiny po startu si Martin sundal sluchátka a rozepnul bezpečnostní pás.

„Jdu na toaletu.“

Karel vstal, aby ho pustil do uličky. Dívala jsem se, jak Martin mizí směrem k přední části letadla.

Pak jsem pomalu narovnala bolavou nohu.

„To je úleva,“ vydechla jsem.

Poprvé po několika hodinách mířila obě má kolena rovně dopředu. Dokonce jsem mohla odtáhnout rameno od stěny.

Pohlédla jsem na jeho prázdné sedadlo a vzpomněla si na jeho slova.

Když ten prostor nevyužíváte, proč vám to vadí?

Možná tedy Martin dostane všechen prostor, po kterém toužil. Jen už nebude používat můj.

Zvedla jsem ruku, když kolem procházela letuška.

„Mohu vás požádat o změnu sedadla?“

„Děje se něco, paní?“

„Muž vedle mě mi už několik hodin zasahuje do sedadla. Několikrát jsem ho požádala, aby se posunul, ale teď mě z toho bolí kyčel.“

Letuška pohlédla na Martinovo prázdné místo.

„Kde je teď?“

„Na toaletě. Chtěla jsem se zeptat, dokud mohu odejít bez další hádky.“

„Mrzí mě, že jste se cítila nepohodlně. Mám volné sedadlo u uličky o dvě řady dál. Chtěla byste se přesunout?“

„Ano, prosím. A měla jsem vám to říct už předtím, když jste se mě ptala, jestli je všechno v pořádku.“

„Promluvíme si o tom, až se usadíte.“

Sebrala jsem kabelku a knihu. Karel vstal, aby mě pustil ven.

„Slyšel jsem, jak jste ho několikrát žádala, aby se posunul,“ řekl letušce.

„Děkuji,“ odpověděla jsem překvapeně, že se ozval.

Karel přikývl.

„Měl jsem něco říct dřív.“

Letuška mě doprovodila k volnému místu a zkontrolovala, zda se moje taška vejde pod sedadlo přede mnou. Posadila jsem se a natáhla nohu.

Nic na ni netlačilo.

„Dáte si vodu?“ zeptala se.

„To bych ocenila.“

Sotva se vzdálila, Martin se vrátil. Zastavil se u své řady, podíval se na prázdné místo u okénka a pak zahlédl mě o několik řad dál.

Obličej mu zrudl.

„Co jste to sakra udělala?!“

Hlavy cestujících se otočily jeho směrem. Přinutila jsem se mluvit klidně.

„Požádala jsem o přesun. Bylo volné jiné sedadlo.“

„Šla jste za mými zády?“

„Neměla jsem potřebu s vámi probírat, kam si sednu.“

Letuška se vrátila dřív, než stačil odpovědět.

„Pane, prosím, ztište hlas a posaďte se.“

„Ona si na mě stěžovala? Nikdy neřekla, že je něco špatně.“

„Několikrát jsem vás požádala, abyste si odsunul nohu,“ řekla jsem.

„Přeháníte.“ Obrátil se k letušce. „Vy jste se jí přece ptala, jestli je všechno v pořádku. Řekla, že ano.“

„Paní?“

Na okamžik jsem chtěla zmizet. Mohla jsem všechno označit za nedorozumění. Martin by se posadil, cestující by se přestali dívat a já bych měla klid.

Ale už jsem téměř čtyři hodiny utíkala před tímto rozhovorem.

„Ano,“ řekla jsem. „Řekla jsem vám, že jsem v pořádku.“

Martin si založil ruce.

„Slyšíte?“

Podívala jsem se na letušku.