Velmi silným nositelem vzpomínek je také vůně.
Oblíbený svetr nebo povlak na polštář, na kterém ještě zůstala známá vůně člověka, mohou v prvních dnech po jeho odchodu přinést zvláštní druh útěchy. Vůně totiž dokáže otevřít vzpomínku rychleji než fotografie nebo slova.
Jedna dcera si po mamince ponechala starý hřeben s dřevěnou rukojetí.
Ani po mnoha letech pro ni nebyl jen obyčejným předmětem. Kdykoli ho vzala do ruky, jako by se na chvíli znovu stala sedmiletou holčičkou sedící na podlaze koupelny, zatímco maminka jí pomalu česala vlasy a tiše si přitom pobrukovala.
A pak jsou tu klíče.
Klíče od domu. Od auta. Staré svazky s odřenými přívěsky. Malé klíčky, o nichž nikdo netuší, jaký zámek kdysi otevíraly.
Ani s nimi není dobré spěchat do odpadu.
Klíč je totiž zvláštní předmět. Po celá léta otevíral dveře, spouštěl automobil nebo umožňoval přístup někam, kam člověk pravidelně chodil. Byl součástí jeho každodenního života.
A i když už vůbec netušíte, k čemu některý klíč sloužil, může v sobě nést symbol domova, cest, soukromí a míst, která byla pro zesnulého důležitá.
Existuje ale také čistě praktický důvod, proč klíče hned nevyhazovat.
Mohou patřit k bezpečnostní schránce, o níž rodina nevěděla. K pronajatému úložnému prostoru. K malé domácí pokladně nebo uzamčené zásuvce, ve které se nacházejí důležité dokumenty.
Proto je nejlepší dát všechny neznámé klíče stranou, například do označené obálky nebo malé krabičky.
Zeptejte se ostatních členů rodiny, zda některý z nich nepoznávají. Možná si někdo vzpomene, kam patří.
Jestliže uplyne několik měsíců a jejich účel zůstane záhadou, můžete se teprve potom rozhodnout, co s nimi. Jeden nebo dva klíče si lze ponechat jednoduše na památku.
I malý klíček zavěšený na řetízku se může stát velmi nenápadným, osobním symbolem člověka, který tu už není.
Jedna rodina po pohřbu otce našla v jeho nočním stolku drobný klíč. Nehodil se k žádnému zámku v domě a nikdo netušil, k čemu slouží.
Nevyhodili ho.
O několik měsíců později začaly děti postupně vyklízet otcovo pracovní místo. Narazily tam na uzamčenou zásuvku.
Malý klíč do ní zapadl.
Uvnitř ležel deník, který jejich otec vedl čtyřicet let. Byly v něm také dopisy určené jeho zesnulé manželce — dopisy, které jí za života nikdy neposlal.
Takové příběhy připomínají jednu důležitou věc: smutek nemá žádný předepsaný časový plán a neexistuje jediný správný způsob, jak prožívat ztrátu.
Někteří lidé potřebují po smrti blízkého velmi rychle projít jeho věci, uklidit je a uvolnit prostor. Jiní chtějí dlouhou dobu nechat všechno přesně tam, kde to bylo.
Ani jeden způsob nelze označit za jediný správný. Jsou to pouze různé cesty, kterými lidé procházejí bolestí.
Smyslem tohoto připomenutí proto není určovat, jak máte správně truchlit.
Jde jen o to, že některé věci už po vyhození nelze získat zpět.
Během prvních dní a týdnů po ztrátě člověk často vůbec netuší, který obyčejný předmět pro něj jednou získá mimořádnou hodnotu. Něco, co dnes vypadá jako bezcenná drobnost, může za deset let vyvolat vzpomínku, kterou jste považovali za dávno zapomenutou.
Když si tedy nejste jistí, nemusíte se rozhodnout okamžitě.
Položte věc do krabice. Napište na ni, komu patřila. A rozhodnutí odložte na dobu, kdy už nebude vznikat uprostřed prvního šoku a bolesti.
Uchovávat několik věcí po člověku, kterého jste milovali, nemusí znamenat, že se odmítáte pohnout dál nebo že se za každou cenu držíte minulosti.
Někdy je to jednoduše způsob, jak vzdát úctu životu, který byl skutečně prožit.
Necháváte tím pootevřené malé dveře svému budoucímu já — člověku, který možná jednou zatouží znovu sevřít v dlani známý klíč, přečíst si pár řádků napsaných milovanou rukou, prohlédnout si nedokonalou fotografii nebo si alespoň na okamžik vybavit hlas někoho, kdo už vedle něj nemůže stát.
A možná právě tehdy budete vděční, že jste se v těch nejtěžších dnech nerozhodli všechno vyhodit.