— To je lež! — vykřikla a popadla ubrousek. — Pomluvy! Intriky závistivých lidí!
Začala mastnou skvrnu drhnout, ale podařilo se jí ji jen rozmazat do ještě větší plochy.
V tu chvíli připomínala nejvíc oškubanou slepici, která je přesvědčená, že okolí pouze nedokáže docenit její paví ocas.
Na hluk v kuchyni přišel Mourek.
Můj starý kocour.
Bystrý, klidný a trpělivý.
Jakuba snášel jen proto, že měl rád mě.
Přistoupil k němu a tiše zamňoukal. Doufal, že ze stolu dostane nějaké sousto.
Jakub, podrážděný celou situací a hlavně matčinou zničenou blůzou, ho náhle prudce odstrčil nohou.
— Vypadni! Chlupy jsou úplně všude! Nedá se tu dýchat!
Mourek odletěl ke kuchyňské lince, narazil bokem a s vyděšeným zasyčením se schoval u topení.
A právě tehdy se všechno změnilo.
V kuchyni zavládlo ticho.
Ne obyčejná odmlka.
Bylo to těžké, hutné ticho, jako kdyby se mezi nás náhle postavila betonová zeď.
Něco ve mně definitivně zhaslo.
Do té chvíle někde hluboko zůstával zbytek lítosti.
Lítosti nad slabým Jakubem.
Nad směšnou Janou.
Dokonce i nad Alenou Novákovou.
Teď zmizela.
Zůstala jen chladná, dokonale čistá jasnost.
Přešla jsem ke stolu.
Vzala jsem talíř se salátem, který stál před Jakubem.
A bez jediného slova jsem jeho obsah vysypala do koše.
— Ven.
Jakub zamrkal.
— Cože?
— Z bytu. Všichni tři.
Pokusil se o úsměv.
— Terezo, neblázni. Všichni jsme nervózní. Kocoura jsem jen nechtěně zasáhl. Promluvíme si v klidu…
— Ven! — zopakovala jsem tak hlasitě, že Jana nadskočila. — Máte pět minut.
Alena okamžitě vyskočila ze židle.
— Nemáš právo Jakuba vyhazovat! Bydlí tady! Je to tvůj manžel! Je to i jeho domov! Zažalujeme tě!
— Sedněte si, Aleno Nováková, — přerušila jsem ji. — Za znalost práva vám dávám nedostatečnou.
Otevřela ústa.
— Jakub tu nemá trvalé bydliště. Jeho dočasné přihlášení skončilo před třemi dny. Schválně jsem ho neprodloužila.
Jakub se ke mně prudce otočil.
— Cože?
— Chtěla jsem ti připravit malé překvapení. Dopadlo ještě lépe, než jsem čekala.
— Terezo…
— Ten byt jsem koupila dva roky před naší svatbou. Celou rekonstrukci jsem zaplatila sama. Od koupelnových obkladů až po poslední vypínač. Mám schované všechny účtenky, faktury i výpisy z účtu.
Podívala jsem se na tchyni.
— A ještě malá lekce z práva. Majetek, který jeden z manželů vlastnil už před svatbou, zůstává obecně jeho osobním vlastnictvím. A pokud chce někdo dokazovat významné společné investice, měl by mít nejprve v ruce dokumenty, které to potvrzují.
Pak jsem obrátila oči k Jakubovi.
— S doklady vašeho syna je problém. Peníze z jeho občasných brigád se totiž pokaždé nějak proměnily v nové nářadí, pivo a nekonečná „setkání s kamarády“.
Jakub zbledl.
Dobře věděl, že mluvím pravdu.
Po všechny ty roky jsem ze svého platu hradila energie, jídlo, většinu oblečení, nábytek i domácí spotřebiče.
— Terezo… — jeho hlas se okamžitě změnil. — Kam mám jít? Vždyť už je pozdě.
Tak skončil velkolepý let svobodného ptáka.
— Jana bydlí na ubytovně, — pokračoval žalostně. — Tam cizí muže nepouštějí.
— Vždyť jsi pták, Jakube. Tak leť.
Došla jsem ke vchodovým dveřím a dokořán je otevřela.
— V nejhorším případě se vrať k matce. Alena Nováková má přece k dispozici celý chrám umění o rozloze třiceti čtyř metrů čtverečních.
— Tohle ti nikdy neodpustím! — zasyčela tchyně, když strhávala kabát z věšáku. — Zůstaneš sama! Jen s kocourem! Kdo tě bude chtít ve čtyřiatřiceti s tak příšernou povahou?
Pokrčila jsem rameny.
— Být sama je mnohem příjemnější než žít s parazity.
Potom jsem se obrátila k Janě.
— A župan si sundejte.
Zůstala stát jako přimrazená.
— Cože?
— Můj župan. Turecká bavlna. Koupila jsem si ho pro sebe, ne pro vaše rodinné zkoušky.
Jana popotáhla.
Svlékla si ho.
Pod ním měla obyčejné džíny a tričko.
Župan nechala přehozený přes židli a téměř vyběhla na chodbu.
Za ní odešla Alena.
Hlavu držela vysoko, jako by neopouštěla cizí byt po trapném skandálu, ale sestupovala z císařského bálu.
Pravda ovšem byla, že její ortopedické sandály ten dojem poněkud kazily.
Jakub zůstal stát ve dveřích.
Dlouze se na mě zadíval s výrazem trpícího člověka.
— Jsi strašně krutá, Terezo. Opravdu jsem si myslel, že máš srdce.
— Srdce mám.
Kývla jsem směrem ke skříňce v předsíni.
— A světe div se, mám také mozek. Podle dnešního večera jde zřejmě o poměrně vzácnou kombinaci. Klíče nech tady.
Jakub pomalu sundal svazek z prstu.
Položil ho na dřevěnou skříňku.
Klíče zacinkaly.
Ten zvuk na mě zapůsobil jako definitivní konec.
Jako kdyby někdo právě udělal tečku za příběhem, který jsem se příliš dlouho snažila udržet při životě.
Zavřela jsem dveře.
Jednou otočila klíčem.
Potom podruhé.
A poprvé za poslední tři roky mi ten zvuk připadal krásnější než jakákoli hudba.
Vzápětí jsem se vrátila do kuchyně.
Klekla jsem si k topení.
— Mourku…
Kocour seděl se sklopenýma ušima.
Opatrně jsem ho vytáhla z úkrytu a přitiskla k hrudi.
Třásl se.
— Už je dobře, maličký. Už je konec.
Pohladila jsem ho po teplém kožichu a zabořila do něj tvář.
— Už se tě nikdo nedotkne. Zítra ti koupíme tu nejlepší rybu. A vyměníme zámky.