„Dovolte mi nesouhlasit.“ Petr se postavil vedle ní a opřel se o zábradlí. „Před třemi lety jste na mě působila jako tichá a velmi nejistá žena v domácnosti.“
„Dnes před sebou vidím samostatnou ženu, která zná svou cenu. Co jste po celou tu dobu dělala?“ zeptal se měkce.
„Hodně jsem pracovala. Nejdřív jsem byla manažerkou v reklamní firmě a potom jsem se odhodlala založit vlastní agenturu.“
„Opravdu?“ V jeho očích se objevil opravdový zájem. „A jak se vám daří?“
„Mám deset zaměstnanců, vlastní kancelář v centru města a několik významných klientů.“ S každou další větou zněl Terezin hlas jistěji. „Minulý týden jsme navíc vyhráli velké výběrové řízení.“
„To je obdivuhodné!“ Petr mluvil naprosto upřímně. „Ne každý člověk se kolem třicítky odhodlá úplně změnit život a začít od nuly. Odvést takovou práci vyžaduje skutečnou odvahu.“
„Nebo naprosté zoufalství,“ pousmála se Tereza smutně.
„Někdy je mezi těmito dvěma pocity jen velmi tenká hranice,“ souhlasil. „Přijímá vaše agentura nové klienty? Moje společnost právě hledá reklamního partnera.“
„Jakou společnost vedete?“ Tereza okamžitě přešla do profesionálního tónu.
„Stavoprojekt. Možná jste o nás slyšela?“ Petr vytáhl z kapsy vizitku. „Jsem generálním ředitelem. Chystáme rozsáhlý rebranding. Navrhuji, abychom se v pondělí sešli a podrobně vše probrali.“
Tereza nervózně polkla. Název Stavoprojekt znal v jejich městě téměř každý.
„Samozřejmě!“ Vzala si vizitku lehce rozechvělými prsty. „Přijdu velmi ráda.“
„Výborně. A teď bychom se měli vrátit do sálu,“ řekl Petr galantně. „Jinak přijdeme o svatební dort.“
Do sálu vešli právě ve chvíli, kdy novomanželé začali krájet několikapatrový dort ozdobený květinami.
Petr Tereze odsunul židli, počkal, až se posadí, a usedl vedle ní. V rozhovoru pokračovali, jako by se znali celé roky.
Ukázal se být skvělým společníkem — inteligentním, vzdělaným a obdařeným jemným smyslem pro humor.
„Ve které části Itálie jste byla na dovolené?“ zeptal se, když Tereza zmínila loňskou cestu.
„V Toskánsku. Cestovala jsem sama,“ dodala. „Mám ráda samostatné výlety.“
„Jste odvážná žena,“ řekl Petr uznale. „I když někdy člověk přece jen zatouží podělit se o krásné zážitky s někým blízkým.“
V jeho očích se mihlo teplo a Tereza ucítila, jak jí znovu rudnou tváře.
U sousedního stolu je pozorně sledoval Martin. Sklenka v jeho ruce zdaleka nebyla první. Tvář měl zarudlou a pohyby trhané, nervózní.
Veronika cosi zaujatě vyprávěla novým známým, Martin ji však vůbec neposlouchal. Jeho pohled zůstával upřený na Terezu a muže sedícího vedle ní.
„Přineste ještě jednu,“ poručil kolemjdoucímu číšníkovi a nespouštěl oči ze sousedního stolu.
Petr se naklonil k Tereze a tiše jí něco pošeptal. Tereza se rozesmála — lehce, zvonivě a naprosto upřímně.
Martin pevněji sevřel sklenku a jediným douškem ji vyprázdnil.
„Miláčku, vůbec posloucháš, co říkám?“ Veronika se dotkla jeho ruky.
„Ano, samozřejmě.“ Martin se přinutil odvrátit, ale už za chvíli se znovu podíval směrem k bývalé ženě.
Tereza vedle Petra doslova rozkvétala. Vypadala jinak — sebevědomě, žensky, živě a neobyčejně zajímavě. Martina to dráždilo mnohem víc, než si chtěl připustit.
„Smím vás požádat o tanec?“ Petr k ní natáhl ruku, když hudebníci spustili pomalou melodii.
„Velmi ráda.“ Tereza vstala s příjemným chvěním v hrudi.
Na parketu byl Petr skvělým tanečním partnerem. Vedl ji jistě, ale nevtíravě, a zachovával přitom uctivý odstup.
Tereza už dlouho netančila s mužem a téměř zapomněla, jak příjemné je cítit vedle sebe spolehlivé ruce, pozornost a klidný pocit bezpečí.
„Tančíte nádherně,“ řekl jí Petr tiše a sklonil se k ní.
„Děkuji.“ Tereza se usmála a koutkem oka si všimla, jak je Martin z opačné strany sálu ponuře sleduje.
„Vyhovovalo by vám přijít v pondělí ve dvě?“ zeptal se Petr, zatímco se s ní plynule otáčel. „Schůzka by se konala v mé kanceláři.“
„Ano, ten čas mi vyhovuje.“
„Tak jsme domluveni.“ Po skončení melodie jí Petr políbil ruku.
Když se vracela ke stolu, Tereza přemýšlela, jak dlouho už se necítila tak přitažlivá a zajímavá pro nějakého muže.
Podívala se směrem k Martinovi. Ten zachmuřeně pil další sklenku a naprosto ignoroval Veroničino nepřetržité povídání.
„Promiňte, potřebuji si na chvíli odskočit a upravit make-up,“ řekla Tereza Petrovi a zamířila ke dveřím.
Dámské toalety byly na konci dlouhé chodby. Tereza se zastavila před zrcadlem, upravila si rtěnku a uhladila vlasy.
Vypadala opravdu krásně. Tváře jí zdobil přirozený ruměnec a oči jí zářily. Jako by se v ní po dlouhém, těžkém spánku probudila žena, na kterou dávno zapomněla.
„Pěkné představení jsi tu sehrála.“
Zlý hlas za jejími zády ji přiměl prudce se otočit.
Uprostřed chodby stál Martin. Tvář měl rudou a v očích opilý vztek.
„Nevím, o čem mluvíš,“ řekla Tereza a pokusila se kolem něj projít.
„Jistěže nevíš!“ Zablokoval jí cestu. „Hraješ si na úspěšnou podnikatelku, ale přitom otevřeně flirtuješ s bohatým chlapem.“
„Martine, jsi opilý. Ustup a nech mě projít.“