Dobře si pamatovala, jak do něj vybírala záclony, kupovala drobné dekorace a snažila se naplnit místnosti teplem.
Martin tehdy opakoval, že nic z toho nemá význam, protože v životě jsou nejdůležitější peníze.
„Auto jsem také vyměnil,“ pokračoval, jako by šlo o naprostou maličkost. „Mám nové BMW, poslední model. Veronika je nadšená. Říká, že vždycky snila o tom, že bude jezdit právě v takovém autě.“
Když vyslovil jméno své společnice, Terezu uvnitř nepříjemně bodlo. Hned se pokusila ten pocit potlačit.
„To je hezké,“ řekla klidně. „Jsem ráda, že se ti daří.“
„Ano, život se konečně srovnal.“ Martin se napil a upřeně se zadíval na bývalou ženu. „A co ty? Pořád pracuješ v té malé firmě? Jak se tomu říkalo… reklamní manažerka?“
„Už tam dávno nejsem.“ Rozhovor začínal být čím dál nepříjemnější.
„A kde tedy pracuješ?“ V jeho hlase zazněla povýšená zvědavost. „Zase jsi změnila zaměstnání?“
„Mám vlastní podnik.“
„Vlastní podnik,“ zopakoval pomalu a ušklíbl se. „Co to znamená? Bereš zakázky na volné noze?“
„Otevřela jsem reklamní agenturu.“ Tereza se snažila zůstat klidná, přesto cítila, jak jí do tváří stoupá horko.
„Agenturu?“ Martin to slovo vyslovil, jako by ochutnával něco pochybného. „A máš vůbec opravdové klienty?“
„Samozřejmě.“
„Aha. No, zkusit se má všechno. Hlavně se příliš nerozčilovat, kdyby to nevyšlo. Podnikatelské schopnosti přece nemá každý.“
Tereza pod stolem sevřela ruce v pěst.
Martin jí formálně neřekl nic otevřeně urážlivého, ale každá jeho věta byla prosycená nedůvěrou, pocitem nadřazenosti a sotva skrývaným pohrdáním.
„Víš, někdy přemýšlím,“ naklonil se k ní, „že kdybys tehdy všechno nezničila pod vlivem emocí, mohli jsme dnes společně bydlet v prostorném novém bytě a jezdit mým BMW.“
„Já jsem nic nezničila,“ namítla tiše Tereza.
„Vážně?“ Martin zavrtěl hlavou. „Dobře si pamatuju, jakou jsi tehdy udělala scénu.“
„Křičela jsi: ‚Potřebuji svobodu, chci se rozvíjet.‘ A co z toho nakonec bylo? Uplynuly tři roky a ty jsi pořád stejná.“
Tereze se bolestivě sevřel hrudník.
Co když měl skutečně pravdu? Možná za ty tři roky opravdu nic důležitého nedokázala.
„Martine!“ U stolu se objevila blondýnka v růžových šatech. „Kam jsi zmizel? Hledám tě všude!“
„Veroniko, seznam se.“ Martin vstal a majetnicky ji objal kolem pasu. „Tohle je Tereza, moje bývalá žena. Terezo, tohle je Veronika, moje snoubenka.“
Veronika jí podala ruku s dokonale upravenými nehty. Byla opravdu hezká — mladá, štíhlá a s širokým bezstarostným úsměvem.
„Moc mě těší!“ zacvrlikala. „Martin mi o vás tolik vyprávěl!“
„Doufám, že jen v dobrém,“ odpověděla Tereza a potřásla její teplou dlaní.
„Samozřejmě! Říkal, že jste velmi… domácí typ. A také že pracujete v kanceláři. Já bych ale nedokázala dlouho sedět na jednom místě. Potřebuji lidi, pohyb a pořád nějaké povídání. Proto pracuji v obchodním centru, každý den tam potkávám nové zákazníky.“
„Veronika je opravdu aktivní,“ pochlubil se Martin a pohladil ji po zádech. „Pravidelně chodí do posilovny a učí se anglicky. Nedávno si udělala řidičák a teď jezdí mým autem.“
„Ano!“ přitakala Veronika nadšeně. „Strašně mě to baví. Je tak silné a krásné. A ten interiér! Pravá kůže, úžasná hudba… Zatím ale jezdím jen po městě. Na dálnici se ještě trochu bojím.“
Tereza poslouchala jejich živé povídání a ze všech sil se snažila nerozplakat. Mladá, krásná a bezstarostná Veronika jako by měla všechno, co si Tereza už dávno přestala spojovat sama se sebou.
„Dobře, měli bychom se vrátit,“ podíval se Martin na hodinky. „Za chvíli se bude pronášet přípitek. Hodně štěstí, Terezko. Snad se tvůj… podnik jednou přece jen rozjede.“
Odešli a Tereza zůstala sedět, nehybně hledíc na své ruce.
Uvnitř se pomalu zvedal těžký, hořký pocit. Smíchaly se v něm křivda, ponížení a náhlé ostré vědomí vlastní osamělosti.
Prudce vstala a zamířila na terasu. Potřebovala být alespoň několik minut sama, nadechnout se chladného vzduchu a znovu se ovládnout.
Na otevřené terase bylo ticho a svěží vzduch. Tereza položila dlaně na zábradlí, zavřela oči a snažila se zadržet slzy.
Marně. Slzy jí přesto začaly stékat po tvářích.
„Vezměte si, prosím.“
Muž stojící opodál jí podával čistý kapesník.
Tereza se otočila a spatřila elegantního muže kolem padesátky v drahém, dokonale padnoucím obleku.
Kapesník přijala a opatrně si osušila oči.
„Děkuji,“ zašeptala. „Promiňte, že jste mě viděl v takovém stavu.“
„Petr Novák,“ představil se muž. „A nemáte se za co omlouvat. Na svatbách bývá emocí vždycky dost.“
„Tereza.“ Pokusila se o úsměv. „Myslím, že už jsme se setkali. Před několika lety na narozeninách mého bývalého manžela. Vzpomínáte si?“
„Samozřejmě.“ Petr sebejistě přikývl. „Jestli se nepletu, pracovala jste tehdy v reklamě.“
„Přesně tak.“ Tereza mu podala kapesník zpět.
„Nechte si ho.“ Muž její ruku jemně zastavil. „Jestli to není příliš osobní otázka, co vás tak rozrušilo?“
Tereza na chvíli zaváhala. Touha slyšet alespoň pár laskavých slov však převážila nad opatrností.
„Bývalý manžel mi dal najevo, že jsem za tři roky ničeho nedosáhla,“ přiznala. „A nejhorší je, že si někdy sama začínám myslet, že má pravdu.“