O několik týdnů později začala pozorovat věci, které si ze všech sil nechtěla připustit.
Světlo v synově pokoji zhasínalo už ve deset, ne hluboko po půlnoci. Sbírka matematických úloh, dříve plná záložek, ležela na parapetu a pomalu na ni sedal prach. Míša přestal u večeře vyprávět, jak vyřešil další složitý příklad. Mlčky jedl a hned odcházel do svého pokoje.
Jednoho večera mu Markéta přinesla čaj.
„Míšo, přihlásil ses už na zkušební maturitní test? Paní učitelka Ludmila říkala, že registrace brzy končí.“
„Ne.“
„Proč?“
„A k čemu?“ Odsunul sešit tak prudce, že sklouzl ze stolu. „Mami, řekněme si to na rovinu. Nikam se nedostanu.“
„Co to povídáš? Vždyť jsi byl třetí v krajské olympiádě…“
„Třetí v kraji, mami! V Praze jsou tisíce kluků jako já. Mají soukromé učitele, kterým rodiče platí stovky korun za hodinu. Já se učím z videí na internetu.“
„A přesto ti to jde skvěle! Jsi nejchytřejší…“
„To říkáš jen proto, že jsi moje máma.“
Zvedl se ze židle a hlas se mu zlomil.
„Celý život mi opakuješ, že to zvládnu! Jenže já to nezvládnu. Myslíš, že nevidím, jak přepočítáváš peníze v té plechové krabici? Jak po práci na poště každou sobotu utíkáš ještě do supermarketu?“
„Michale…“
„Co pořád ‚Michale‘? Teta Hana má aspoň odvahu říct pravdu!“
V pokoji se rozhostilo ticho. Z kuchyně bylo slyšet jen pravidelné kapání kohoutku.
„A co přesně ti říká?“ zeptala se Markéta velmi klidně.
Míša se otočil k oknu.
„Pořád to samé. Když jsem jí natíral plot nebo štípal dřevo. Říká: ‚Míšo, nezlob se, ale sám přece víš, že nejsi člověk, který se v životě někam dostane. Jsi smolař a s tím nic neuděláš. Proč by se kvůli tvé Praze měla máma zničit?‘ A pak se směje. David sedí vedle ní a směje se taky.“
Markéta neodpověděla. Položila šálek na stůl, sundala zástěru, pečlivě ji složila napůl a potom ještě jednou, přesně jako celý život, a položila ji na židli.
„Mami, kam jdeš?“
„Hned se vrátím.“
Hana bydlela jen čtyři domy dál. Toho večera stála na zápraží a v míse přebírala první zelenou cibulku, když branka s ohlušujícím rachotem narazila do sloupku.
„Hano!“
Mísa jí vypadla z rukou a cibule se rozkutálely po schodech.
„Markéto? Co se stalo?“
„Stalo se toho dost.“ Markéta stála uprostřed dvora a její hlas zněl tak, jak ho Hana nikdy předtím neslyšela. „Co to říkáš mému synovi? Co mu šeptáš za plotem, když ti štípe dříví?“
„Markéto, proč křičíš? Slyší to celá ulice…“
„Ať slyší! Ať všichni vědí! Třicet let jsem mlčela, ale teď mě budeš poslouchat. Už nikdy mému dítěti neříkej, že je neschopné. Ani za plotem, ani u slavnostního stolu, nikde!“
„Já mu přece přeju dobro. Jen jsem chtěla, aby později nebyl zklamaný…“
„Dobro?“ Markéta se hořce zasmála. „Ty mu závidíš, Hano. To je celé tvoje dobro. Tvoje děti se samy rozhodly neučit. Pamatuju si, jak jsi Davida dostávala na školu a on ji ve druhém ročníku nechal. Brzy mu bude sedmadvacet a pořád po tobě chce peníze na benzín. Eliška už třetí rok ‚hledá sama sebe‘ na tvém gauči. Oba ti sedí za krkem. Můj syn se chce vzdělávat! A bude studovat. A ty už mu nikdy nebudeš tvrdit, že z něj nic nebude!“
Hana otevřela ústa, ale žádná slova nepřišla.
„Markéto… Ty jsi se mnou nikdy takhle nemluvila.“
„Právě proto. Nikdy. Ale všechno jednou skončí.“
U pumpy stála jako přimražená paní Vlasta s prázdným vědrem. Z garáže vykoukl Viktor, v ruce stále svíral francouzský klíč. Rychle pochopil, co se děje, a stejně rychle zmizel za dveřmi.
Dokonce i Bruno konečně ztichl.
Markéta se otočila a zamířila k východu. U branky se zastavila, zvedla ji za kliku, jak se patří, a opatrně ji zavřela.
Míša seděl na lavičce u jejich vrat. Vyrazil za matkou, došel až k Haninu plotu a slyšel každé její slovo.
„Mami… Ty jsi to opravdu všechno řekla?“
Markéta si sedla vedle něj. Teprve teď se jí začaly třást ruce i nohy.
„Klepou se mi kolena,“ přiznala. „V životě jsem na nikoho nekřičela. A teď jsem křičela na vlastní sestru.“
Míša se náhle rozesmál — poprvé za několik týdnů — a objal matku kolem ramen.
„Kdybys viděla strýce Viktora. Zalezl do garáže tak rychle, jako bys křičela přímo na něj.“
Seděli v dubnovém šeru. Ze zahrad se nesl pach kouře ze spálené loňské natě. Markéta vzala syna za ruku.
„Poslouchej mě dobře. Nechci, abys byl nejlepším studentem v celé Praze. Chci jen, aby ses pokusil. Když to nevyjde, budu tě pořád milovat a nikdy ti to nevyčtu. Ale zkusit to musíš. Jinak by to znamenalo, že měla pravdu. A ona pravdu nemá.“
Míša dlouho mlčel.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Zítra se přihlásím na zkušební test.“
Hana se sestrou nemluvila tři týdny. Kolem pošty procházela s hlavou odvrácenou na druhou stranu. Markéta první noc téměř nespala. Popíjela mátový čaj a několikrát si změřila tlak přístrojem, který jí Míša daroval k narozeninám.
Čekala, že ji zaplaví stud. Po každé, i sebemenší hádce to tak mívala. Jenže žádný stud nepřišel. Místo něj cítila zvláštní úlevu, jako kdyby celé roky nosila těžkou tašku a konečně ji položila na zem.
Míša mezitím vytáhl sbírku úloh z parapetu. Když se učitelka Ludmila dozvěděla, že se rozhodl nevzdat, řekla mu: