„Přijď po vyučování. Budeme spolu procvičovat. Peníze nechci.“
Až do června zůstával Míša dvakrát týdně po škole v prázdné třídě až do sedmi večer. V noci se v jeho pokoji znovu dlouho svítilo.
Zkoušku skládal v horkém červnovém dni. Markéta si na poště vzala volno a celou hodinu chodila před budovou, kde se test konal, s lahví vody a několika namazanými chleby. Syn později nesnědl ani jeden.
V srpnu, když v zahradách začaly opadávat pozdní meruňky, vtrhl Míša doprostřed pracovní doby na poštu. V hale právě čekala fronta lidí na důchody a mezi nimi byla i paní Vlasta.
„Mami!“ natáhl Míša telefon k okénku. „Přijali mě na rozpočet! ČVUT, informatika! Jsem přijatý bez placení školného!“
Markéta hleděla na displej, ale nedokázala přečíst jediné slovo. Všechno před očima se jí rozmazalo.
Jeden člověk ve frontě začal tleskat a ostatní se okamžitě přidali. Paní Vlasta zvolala přes celou halu:
„Tak vidíte! A někdo tvrdil, že se nemá snažit přeskočit vlastní stín!“
Ještě téhož večera někdo zaklepal na dveře. Na prahu stála Hana s těžkou taškou.
„Tady,“ řekla a položila ji vedle vchodu. „Přinesla jsem ti tvůj šicí stroj. Napadlo mě, že by Míša mohl na cestě něco potřebovat zašít.“
Markéta se na sestru podívala a mlčela. Čekala, co bude dál.
„Je šikovný,“ pokračovala Hana a přešlapovala z nohy na nohu. „Tehdy jsem toho řekla příliš. Já to vlastně vím.“
„Příliš,“ souhlasila Markéta. „Ale omluvit se musíš jemu, ne mně.“
Hana přikývla. Vešla do domu a zamířila k pokoji, kde Míša skládal věci do velké sportovní tašky. Několik vteřin stála ve dveřích.
„Tak co, pane studente,“ řekla tiše. „Nezlob se na mě. Opravdu z tebe mám radost.“
„Děkuju, teto Hano,“ odpověděl Míša. Pak se zamyslel a dodal: „Přijeďte o prázdninách. Nastavím vám telefon, abyste si mohla s Eliškou povídat přes videohovor.“
Hana si odfrkla, ale nakonec se usmála.
Prvního září doprovázela Markéta syna na autobusové nádraží. V jeho tašce ležel nový notebook, zaplacený z peněz odkládaných v plechové krabici od sušenek, a sklenice višňového džemu, „aby na koleji neměl hlad“.
Autobus se rozjel. Míša mával matce z okna, dokud vůz nezmizel za zatáčkou.
Markéta si pořád myslí, že hádat se není správné. Stále věří, že prasklina v džbánu zůstane navždy. Teď už ale ví ještě něco: i mlčení způsobuje praskliny. Jen ne v nádobí, ale uvnitř člověka.
Člověk je může nosit v sobě celé roky, zatímco někdo jiný rozhoduje, jakou cenu má jeho dítě a kam až může dojít.
„Někdy je přece jen dobré říct nahlas, co člověk nosí v srdci,“ směje se Markéta, když paní Vlasta znovu připomíná scénu u pumpy. „I když vás při tom slyší celá ulice.“
A Haninu branku Viktor na podzim konečně opravil.
Od té doby se už nezasekává.